Začít koncovkou a skončit zahájením

Šachy mne naučil můj otec někdy začátkem osmdesátých let. Táta nikdy nebyl kdovíjaký silný hráč, byl to a stále ještě je prostě klasický táta co naučil svého syna pravidla šachu. Když pomineme pravidla, všechno ostatní jsem se naučil sám díky knihám a své vlastní praxi. Kupoval jsem si tehdy knihy o strategii, taktice, o něco později i o zahájení, ale i o psychologii v šachovém boji nebo i o historii šachu. Královská hra mne cele pohltila. Ale v jedné věci jsem měl trochu smůlu. Nikdy jsem neměl skutečného a kvalitního trenéra. Kdybych ho tehdy měl, možná by mne poučil, že je sice hezké nastudovat si varianty oblíbených zahájení a pochopit jak se vytváří v šachové partii strategický plán či vidět a objevovat v pozicích břitké taktické motivy, ale že je mnohem důležitější začít jako první studovat koncovky. Proč? Vysvětlím za chvilku, ještě bych ale rád celou věc trochu rozvedl. 

Mne jako šachového samouka nejvíce ze všeho bavilo učit se nejrůznější léčky v zahájení, protože na hráče nízké herní úrovně, jakou jsem měl tehdy i já, to očividně fungovalo a přineslo mi to množství bodů. O něco méně mne bavilo studovat strategii, protože jsem nejraději ze všeho při partii přemýšlel nad taktikou, strategie byla mému útočnému stylu poněkud vzdálená. No a zcela s nechutí jsem se občas přinutil učit se nějaké nezáživné koncovky. Proč mne nebavily? Protože prostě se v nich taktické motivy, které jsem tolik miloval, vyskytovaly jen zřídka (nebo jsem se to aspoň domníval) a nešlo v nich zrovna moc často útočit na krále. 

S tímto přístupem jsem to samozřejmě nikdy nedotáhl dál než na ELO 1750. Dnes, když už asi 17 let závodně nehraji, trochu lituji, že jsem tímto lajdáckým přístupem promrhal svůj tehdejší talent a vlastně svá nejlepší šachová léta. Mít tehdy trenéra, asi bych se dostal mnohem dál. 

A nyní již k těm koncovkám. Minule když jsem psal o Capablancovi, vzpomněl jsem si jak jsem kdysi o něm četl, že byl jedním z nejvirtuóznějších koncovkářů v šachové historii. On koncovky miloval a skutečně to dokazoval i ve svých partiích. Málo kdo s ním dokázal v koncovce vyhrát. A právě legendární Capa učil, že je potřeba se v první řadě věnovat koncovkám a teprve pak střední hře a teprve v poslední řadě zahájení. Já to měl bohužel nastaveno přesně naopak. Už tehdy jsem se v literatuře setkal s touto jeho tezí, ale bohužel jsem to tehdy nechápal. Šachová partie pro mne byla hlavně útok a nejlépe když se partie do koncovky vůbec nedostala a skončila mým vítězstvím již někde ve střední hře a nebo dokonce v zahájení. Tento styl mi samozřejmě přinesl i řadu trpkých proher. Dnes kdy už jsem řadu let mimo šachovou praxi a krom analýz už prakticky nehraji, mám od šachové hry jako takové již patřičný odstup a vnímám ji mnohem více komplexněji než tehdy v devadesátých letech, kdy jsem byl ponořen do kolotoče neustálých praktických her. A právě teď si uvědomuji i věci, které jsem tehdy nemohl chápat kvůli svému postoji ke hře. Význam Capablancova učení, že je potřeba jako první studovat koncovky jsem dnes již pochopil. Jde totiž o to, že když dokonale až virtuózně ovládáte umění koncovek, můžete celou svoji strategii založit na postupném přechodu partie právě do koncovky, tudíž dle znalostí koncovek si mohu vybírat ke studiu i vhodná zahájení a mohu svou strategii i taktiku ve střední hře založit nikoliv na útoku na krále (pokud ho soupeř umožní, tak se mu ale nebránit), ale právě na přechodu do výhodnější koncovky, kterou hraji mnohem lépe než soupeř, které rozumím, ve které jsem jako ryba ve vodě. K tomuto poznání jsem sám tehdy prostě nedospěl, ale mohl mne k němu dostat nějaký trenér, nestalo se, proto jsem se nikdy nestal skutečně silným hráčem. 

Mimochodem, ve španělské hře Capa hrával dost často výměnnou variantu. Je to jednoduchá cesta jak si hned v zahájení vytvořit celkem přímou cestičku do o něco výhodnější koncovky. Černý má jako kompenzaci za dvojpěšce sice dvojici střelců a  teorie tudíž říká, že hra je v dynamické rovnováze, ale Capa věřil, že postupnými dalšími výměnami dostane černého poměrně záhy do koncovky, mezitím se bude snažit připravit ho o dvojici střelců a v koncovce bude mít lepší pěšcovou strukturu a v partii s Capou to znamenalo téměř jistou prohru.

Takže pokud máte doma dítka, která mají ambice se šachu věnovat, kupte jim rozhodně knihu o koncovkách a snažte se jim vysvětlit, že ta jim do budoucna přinese mnohem více těch sladkých bodů než kniha o útoku na krále.

"Devadesát procent z každé knihy o zahájení nemá vůbec žádnou velkou hodnotu, protože buď rozebírané varianty obsahují chyby a nebo jsou založeny na mylných předpokladech, prostě zapomeňte na zahájení a všechen ušetřený čas věnujte koncovkám."

............Jose Raul Capablanca.................