1749 – rok, kdy se zrodila šachová strategie

V minulém, nultém dílu tohoto seriálu, vlastně v takovém teaseru, jsem nastínil o čem celý seriál bude. Budu se zabývat počítačovým šachem, jaký ve skutečnosti je, za jaký jsme ho dříve považovali, kam směřuje a co od něj můžeme nadále očekávat. Rád bych vás provedl tvůrčí nádherou, kterou nám počítače v šachu připravily, ale v tomto prvním díle bych se ještě rád ohlédnul za historií šachové strategie a taktiky a následně navázal na avizované, atraktivní téma. Tedy kam se šachová strategie posunula v době enormně silných enginů.
Vznik předchůdce šachů se datuje někdy do let 320 až 550 našeho letopočtu a údajně tato hra vznikla v Indii. Tehdy se jmenovala čaturanga, což je výraz ze sanskrtu. Někdy okolo roku 600 byla hra modifikována v Persii a vstoupila ve známost jako šatrandž. Kolem roku 800 se šatrandž dostal do Číny, která malinko pozměnila jeho pravidla a hra se dále hrála pod názvem siang-čhi. Počátkem sedmého století se šatrandž rozšířil do všech muslimských zemí a do Evropy se přes tyto země dostal od jihu, ale také od východu přes Rusko a kolem roku 1000 ho Evropa hrála již s velkou oblibou. Tehdy se již šachám říkalo šachy i když původní název šatrandž se stále ještě také používal. Někdy v té době vznikla i dnešní šachovnice tak jak ji známe, tedy složená ze 64 světlých a tmavých polí.
Dále budu citovat Wikipedii, která další vývoj šachů nádherně popisuje:

„Některé kameny v šatrandži měly mnohem omezenější možnosti pohybu, než mají jejich moderní nástupci. Alfil, předchůdce střelce, skákal pouze o dvě pole po diagonále a předchůdce dámy vezír se pohyboval o jedno pole diagonálně. Pěšci neměli právo dvojkroku z výchozího postavení a na poslední řadě se směli proměnit pouze ve vezíry, tedy velice slabé figury. Byly i jiné odlišnosti, například neexistovala rošáda. Kolem roku 1200 se tato pravidla v Itálii a Španělsku začala měnit, až kolem roku 1475 po několika velkých změnách hra dostala v zásadě tu podobu, v jaké je známá dnes. Nejnápadnější změnou byla podstatně zvýšená bojová schopnost dámy, královny, a proto se tehdy našemu šachu říkalo na odlišení od šatrandže „královniny šachy“ nebo „šach šílené královny“. Nová pravidla se rychle rozšířila po celém Západě. V zásadě se už shodovala s dnešními pravidly vyjma některých ustanovení o konci hry a patu, která se lišila od místa k místu a byla ustálena až počátkem 19. století. 
V té době také začal rozvoj rané šachové teorie. Nejstarší dochovaná tištěná šachová kniha, Repetición de amores y arte de ajedrez (Opakování lásky a umění hry v šachy) španělského kněze Luise Ramireze de Luceny, vyšla v Salamanceroku 1497.  Lucena a další mistři 16. a 17. století jako Portugalec Pedro Damiano, Italové Giovanni Leonardo Di Bona, Giulio Cesare Polerio a Gioacchino Greco nebo španělský biskup Ruy López de Segura vytvořili základy teorie zahájení jako italská hra, královský gambit a španělská hra a začali analyzovat jednoduché koncovky.“

Tolik Wikipedie, takže jdeme v našem vyprávění dál.
V těchto raných, řekl bych až dřevních, dobách naší královské hry, tedy v 16. století, se hrály šachy dost odlišně než dnes. Šachová strategie tak jak ji v současné době známe, tehdy teprve čekala na své první objevitele a průzkumníky. Tehdy šachu vládla velmi ostrá hra, útočný styl a to, čemu se prostě dnes říká taktika. Vzhledem k tomu, že ještě neexistovaly zásady správné a rozumné hry, dělali hráči dost často hrubé chyby nebo prostě trochu nelogické tahy, které umožňovaly silnější straně připravit drtivý útok a nějaké efektní zakončení partie. Právě kvůli této efektnosti, které bylo tehdy relativně snadné dosáhnout, si šachy držely velkou oblibu mezi tehdejší inteligencí a feudály. Umění hrát tuto hru značilo vaše vyšší postavení ve společnosti, domnívám se, že běžní chudí lidé na vesnicích neměli ani tušení, že šachy existují, natož aby je uměli hrát. Proto se šachům říká hra královská. Bylo věcí cti každého feudála, ale i výše postaveného církevního hodnostáře, tuto hru ovládat. Jenom tedy tehdy každého na hře zajímalo jakou sérií obětí dokáže svého soupeře zmatit. Poziční styl, dnes velmi oblíbený, bylo něco o čem se tehdy nesnilo ani těm nejsilnějším hráčům. Například pěšci neznamenali pro hráče nijak důležité figurky (vyjma možnosti je na konci desky proměnit), ale spíše je brali jako takové dříví k podpalu pro vzplanutí ohně útoku na soupeřova krále. Proto se nejvíce cenily výhry, kde ti opravdu silní hráči té doby dokázali pěšce obětovat, někdy i dva, tři atd. Obětovávaly se i lehké figury, věže a ti nejsilnější útočníci na světě někdy dokázali obětovat i dámu, aby mohli hru zakončit efektním matem. Každopádně pěšci byly tím „bezcenným“ klestím na podpal, tak je každý bral. To se ale začalo měnit v 18. století, když se hra stala megapopulární ve Francii a kdy ji začal zkoumat tehdejší známý hudební skladatel a navýsost výborný hráč François-André Danican Philidor, který si asi jako úplně první uvědomil význam pěšců a dodnes je známý jeho výrok, že pěšci jsou duší hry. Philidor byl asi nejsilnější hráč 18. století a svým způsobem to byl génius, protože právě na jeho myšlenkách se začala rýsovat první šachová strategie. Oficiální titul mistra světa tehdy ještě neexistoval a za nejsilnějšího hráče planety byl považován Philipp Stamma, francouzsko-anglický hráč původem ze Sýrie. I on byl šachový génius té doby a platil za nejsilnějšího hráče Anglie. Roku 1737 vydal v Paříži sbírku sta kombinací Essai sur le jeu des échecs (Eseje o šachové hře) s diagramy a od té doby byl mnohými považován za nejsilnějšího hráče světa. Zasloužil se o rozvoj šachové kompozice, teorii šachové koncovky a uvedl do Evropy algebraickou šachovou notaci. O 21 let mladší Philidor odjel roku 1747 do Londýna, aby jej vyzval k zápasu a i když musel akceptovat velmi nevýhodné podmínky (Stamma měl ve všech partiích bílé kameny a navíc se mu započítávaly všechny remízy jako vítězné partie), zápas drtivě vyhrál 8:1, resp. 8:2 podle daných podmínek Stammy. Philidor ale nikdy neměl možnost se utkat s tehdejšími nejsilnějšími hráči italské, tzv. modenské školy, jako byli například Giambattista Lolli, Domenico Lorenzo Ponziani a Ercole del Rio. Tito hráči se pohybovali na velmi podobné šachové úrovni, ale vzhledem k tomu že s Philidorem nikdy nehráli, nedá se zcela objektivně říci, kdo byl tehdy opravdu nejsilnějším hráčem na světě.
Philidor byl první skutečný reformátor šachové hry, zatímco všichni světoví hráči vycházeli z italské útočné školy, Philidor přistupoval ke hře zcela jinak. Byl prvním hráčem na světě, který rozvinul základy šachové strategie. Svoje objevy a názory shrnul ve svém díle "L’Analyze du Jeu des Échecs" (Analýza šachové hry) z roku 1749. Tahle kniha změnila šachy navždy. Představte si šachy bez strategie. Bez plánů, bez pojmů jako ‚pěšcová struktura‘ nebo ‚slabé pole‘. Přesně takové byly šachy před rokem 1749 – hra instinktu a improvizace. Pak přišel Philidor a svou knihou položil základy moderního pojetí hry. Byl to okamžik, kdy se šachy proměnily z královské zábavy v boj myšlenek. A dnes, o staletí později, procházejí další revolucí – tentokrát díky počítačům. (O tom si ale povíme později v příštích dílech.) Jeho přístup byl zcela revoluční, protože zdůrazňoval roli pěšců. Philidor neviděl pěšce jako pouhé ‚potřebné ztráty‘, ale jako architekty vítězství. Právě jeho slavná věta ‚Pěšci jsou duší hry‘ zněla tehdy jako kacířství – dnes je to základ strategie. Podobně jako například moderní enginy odhalily, že i zdánlivě ‚tichý‘ tah může skrývat smrtící úder. Philidor by asi žasl, kdyby mohl vidět, jak jeho ‚duše hry‘ dnes ožívá v algoritmech. Moderní enginy jako Stockfish nebo Leela Chess Zero nejen že analyzují pěšcové řetězce s chirurgickou přesností, ale také přepsaly pravidla hodnocení pozic. Co bylo kdysi považováno za ‚staticky rovné‘, může být dnes skrytá past – a naopak. Je to jako kdyby nám enginy nasadily brýle, které odhalují dimenze šachu, jež jsme dříve neviděli. Ale vraťme se k Philidorově knize. Opět odcituji krásný úryvek z Wikipedie:

„Tato kniha byla přeložena do angličtiny, němčiny a italštiny, zaznamenala nejméně 70 vydání a přes sto let byla považována za standardní učebnici šachu. Philidor v ní analyzoval devět různých typů šachových zahájení a zdůrazňoval přitom budování silného pěšcového centra. Jako první totiž pochopil klíčový význam pěšců pro šachovou strategii.

'Pěšci jsou duší šachové hry. Oni vytvářejí útok i obranu a na jejich dobrém či špatném postavení závisí vítězství nebo prohra.'

Toto byla v jeho době zcela nová zásada, kterou nebyli s to plně pochopit ani Philidorovi současníci, a po dlouhou dobu ani jeho následovníci. Philidor učil opatrnému zacházení s pěšci a ospravedlňoval to tím, že se pěšci jako jediné kameny na šachovnici nemohou vracet, a tak napravovat chyby vzniklé jejich předešlým postupem. Dokazoval, že pěšci se nemají oslabovat izolovaným postupem jednoho z nich, nýbrž že mají postupovat v sevřeném útvaru. Vhodný postup pěšců považoval za tak důležitý, že mu podřizoval i vývin figur v zahájení. Proto se v Philidorově repertoáru usídlila zvláště tato dvě zahájení: střelcova hra bílými a Philidorova obrana černými (která je po něm pojmenována). Philidor tvrdil, že po prvních tazích 1. e4 e5 není dobrý tah 2. Jf3 (protože jezdec brání postupu pěšce f), ani tah 2.Jc3 (protože pak brání jezdec tahu c3, který podporuje průlom d4), ale tah 2.Sc4, který žádnému pěšci v postupu nebrání. Černými hrával Philidorovu obranu, protože se domníval, že po 1. e4 e5 2. Jf3 d6 získá černý postupem f5 dobrou hru.
Philidor byl při uplatňování svých zásad mnohdy značně jednostranný, neboť podceňoval možnosti figurové souhry, kterou propagovala italská šachová škola. Rozhodně neměl pravdu vždy a ve všem, ale přesto bylo jeho pojetí šachu naprosto nové a revoluční a na jeho názorech byly postaveny první základy moderní šachové strategie.“

Ano, některé jeho teze byly dávno vyvráceny, přesto se většinou svých úplně nových zásad zapsal do historie a stal se tak nesmrtelným. Na jeho ramenou pak povstali další skvělí myslitelé, kteří jeho myšlenky rozvíjeli dál do stále větších a jemnějších detailů. Šachová strategie byla zrozena.

Pokračování tohoto historického okénka příště. Text by byl jinak příliš dlouhý ;)

•