Geniální buřič, který usměrnil romantický šach a přitom se od něj Morphy učil útočit. 

 V minulém díle jsme se podívali na rok 1749, kdy se zrodila šachová strategie. Vyšla první kniha se strategickými myšlenkami od mistra Philidora. V dnešním díle se podíváme na to jak se naše hra vyvíjela dál, resp. jak se posouvaly poznatky o strategii. Ale napřed si shrňme, kam jsme se zatím v šachové strategii dostali: 

 Klíčové myšlenky v knize Françoise-André Danicana Philidora (1726–1795) Analýza šachové hry z roku 1749 zmíněné v minulém díle: 

 • Důležitost pěšcové struktury ("Pěšci jsou duší hry"). Zdůrazňoval jejich strategický význam.

 • Blokáda. Blokování pozice pomocí pěšců. Pěšci by měli tvořit pevné řetězce a omezovat protivníkovy figury.

 • Hodnota koordinace figur. 

 • Krytý průlomový pěšec – Koncept, kdy pěšec podporovaný dalším pěšcem může prolomit obranu. 

 • Figury za pěšci – Doporučoval umisťovat věže za vlastní pěšce (předjímal "otevřené sloupce"). 

 • Jeho teorie byly revoluční, ale v 19. století upadly v zapomnění (hráči dál dávali přednost kombinacím). 

 • Znovuobjeven až Steinitzem a Nimcovičem

A co tedy následovalo dál? 

Přišly další generace hráčů. Ale jak již bylo řečeno v minulém díle, dlouho ani Philidorovi následovníci jeho myšlenky nechápali, přesto několik velkých hráčů v devatenáctém století do jisté míry z Philidorových myšlenek čerpalo. Ale skutečně velký umělec strategie přišel na scénu až téměř o století později, na konci devatenáctého století. Byl to Wilhelm Steinitz. Ale ještě než tento velký skok učiníme, povíme si něco o tom jak se hrály šachy v dobách mezi ním a jeho velkým předchůdcem Philidorem. Podíváme se nyní na 4 nejsilnější hráče planety tohoto mezidobí a snad krom geniálního útočníka Anderssena všichni ostatní hráli skvěle i poziční, strategickou hru, jen s ničím závratným a novým přiliš nepřispěli. No a mistr Anderssen, to byla kapitola sama pro sebe, držel se čistě útočného stylu, strategii příliš neřešil a ani se v ní necítil dobře. Svůj útočný styl ale ovládl geniálně. Po stručné charakteristice těchto mistrů se na ně podíváme trochu podrobněji, abychom lépe dokreslili historický kontext. 

Po Philidorovi (před Steinitzem) 

 • Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais (1795–1840) – nejlepší hráč počátku 19. století, praktický styl bez hlubší teorie. Nicméně z jeho hry se dá určitý vliv Philidora vycítit, ostatně koukněte na konci článku na partii s jeho prakticky celoživotním velkým soupeřem McDonnellem, která nádherně demonstruje sílu pěšcové falangy a závěrečná pozice partie je fantastická a jednou z nejzajímavějších v šachové historii.

 • Howard Staunton (1810–1874) – organizátor šachového života, ale teoreticky navázal na učení Philidora jen částečně. Jeho styl byl také poziční, nehrál tedy ve stylu staré útočné italské školy, takže jeho přínos šachové strategii nebyl rozhodně nulový, ve své době značně předběhl pozdější tzv. hypermodernisty, viz Wiki: „Staunton byl skutečně originální šachový myslitel. V praxi často odkládal okamžité obsazení centra pěšci a raději využíval metody postupného strategického tlaku na střed s pomocí tzv. fiancheattovaných střelců, čímž vlastně předběhl myšlenky hypermodernistické školy. Hrál přísně pozičně, výborně manévroval, byl chladnokrevný v obraně, nepouštěl se do odvážných kombinací (obětoval jen tehdy, když se daly důsledky oběti přesně propočítat) a spokojoval se i s malou výhodou, kterou však celkem přesně uplatňoval v koncovkách. Svým bezpečným založením partie a jejím pozičním vedením rozvinul učení F. A. D. Philidora a předjímal již některé názory Wilhelma Steinitze. Je po něm pojmenována anglická hra, kterou uvedl do praxe.  

 • Adolf Anderssen (1818–1879) – geniální mistr kombinací, ale slabý v poziční hře. 

 • Paul Morphy (1837–1884) – geniální intuitivní hráč, ale neformuloval žádnou teorii. Wiki: „Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak se má útok správně připravit. Jeho závratná šachová kariéra trvala v podstatě něco málo přes dva roky. Jeho pojetí šachu bylo však na svou dobu převratné a obohatilo šachovou teorii ve všech fázích šachové partie. Morphy měl vynikající techniku hry a překonával své soupeře v koncovkách. Zároveň ale pochopil, že nejdůležitější podmínkou úspěchu v šachové partii je mobilizace sil v zahájení. Nebál se dobře vypočítaných obětí, věděl o významu centra šachovnice a otevřených drah pro figury. Dokázal skvěle útočit, přitom však základním principem jeho stylu nebyl útok na krále, ale poziční, zpravidla nátlaková, ale velmi promyšlená hra.“ 

 Ještě se tedy v následujících dílech podíváme na tyto šachově umělce trochu podrobněji. Dnešní díl věnujeme fascinující postavě šachové historie: 

 Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais (1795–1840) 

Francouzský šachista, považovaný za nejsilnějšího hráče světa v 30. letech 19. století. Nejznámější je díky svým zápasům s Irem Alexandrem McDonnellem (1834), které jsou historicky považovány za první významné mezinárodní šachové zápasy. Byl přelomovou postavou šachové historie, která spojovala Philidorovu poziční genialitu s dynamickým útočným stylem raného 19. století. Jeho hra byla takovým pomyslným mostem mezi dvěma érami. Philidorovy strategické základy + romantické kombinace. Povězme si, co vlastně tento mistr převzal od Philidora: 

 • Pěšcovou strukturu: 

La Bourdonnais často vytvářel pěšcové většiny v centru (např. d4+e4 proti e6+d5) a tlačil je podobně jako Philidor. 

 • Blokádu izolovaných pěšců: 

V koncovkách využíval Philidorův princip "jezdec proti špatnému pěšci"  

Přišel i s některými vlastními revolučními prvky a to konkrétně: 

 A) Dynamická rovnováha • Kombinoval Philidorovo pojetí pěšců jako duše hry s agresivními útoky na krále. ◦ Jeho typický plán vypadal asi takto: 

 1. Ovládnout centrum (e4+d4). 

 2. Obětovat pěšce za otevření sloupců (např. f2-f4-f5). 

 3. Zaútočit věžemi na 7. řadě. 

B) Iniciativa před materiálem 

 • La Bourdonnais byl první mistr, který systematicky obětoval pěšce za iniciativu (např. v Královském gambitu). Sám jednou napsal: "Ztratit pěšce nic neznamená, pokud protivník ztratí čas." 

C) Flexibilita figur 

 • Jeho figury nebyly vázány na rigidní struktury (jako u Philidora). Například střelce často umisťoval na a3/h3, což je dnes běžné, tehdy spíše šokující. Také například využil ve své praxi Philidorovu obranu (1. e4 e5 2. Jf3 d6), ale přidal rychlejší vývin figur. 

 La Bourdonnais měl ke hře spíše praktický přístup. Na rozdíl od Philidora nepsal teorii, ale hrál všechny pozice (od uzavřených po šílené gambity). Měl také výrazný vliv na geniálního útočníka Paula Morphyho. Právě La Bourdonnaisův styl otevřených sloupců jej inspiroval a vedl k jeho pozdější dominanci na šachové scéně. 

Některé aspekty jeho hry (např. porozumění důležitosti centrálních pěšců) lze chápat jako vliv Philidorova odkazu. La Bourdonnais se ale více zaměřoval na taktiku než čistě poziční manévrování s pěšci. Takže na Philidora navazoval spíš nepřímo – znal Philidorovy principy, ale jeho styl byl podstatně dynamičtější a méně „akademický“. Dal by se označit jako agresivní, taktický a intuitivní. Soustředil se na aktivní hru, dynamické zahájení a ostré útoky na krále. Jeho partie jsou často poznamenané odvážnými oběťmi a rychlou mobilizací figur. Obětoval materiál za iniciativu – což nebylo zcela běžné v předsteinitzovské éře. Ano, italská (resp. modenská) škola sice předcházela La Bourdonnaisovi a byla silně orientovaná na taktiku a útok, často dokonce bez ohledu na poziční zdraví tahu, mám ale na mysli bezprostřední období před La Bourdonnaisem, zejména éru dominovanou Philidorem, který v době po vydání své knihy měl již hrstku následovníků (byť velká většina hráčů té doby jeho myšlenky vůbec nechápala). Porovnejme si proto starou italskou školu se stylem Philidora a se stylem La Bourdonnaise:

 • Italská / modenská škola (17.–18. stol.) 

 • Hráči: Greco, Lolli, del Rio, Ponziani, Carrera. 

 • Styl: 

 ◦ Maximalizace rychlého vývinu a útoku. 

 ◦ Důraz na kombinace, oběti a matové vzory. 

 ◦ Pěšci považováni za prostředek, nikoli cíl – často se obětovali. 

 • Zástupný princip: Útoč nebo prohraj. 

Philidorova škola (konec 18. stol.) 

• Hráč: François-André Danican Philidor. 

• Styl: 

 ◦ První systematická poziční koncepce. 

 ◦ Slavná teze: „Pěšci jsou duší šachu“. 

 ◦ Důraz na strukturu, obranu, prevenci slabin. 

 ◦ Útok až po stabilizaci pozice. ¨

• Zástupný princip: Neútoč, dokud nemáš pevný základ. 

La Bourdonnais (poč. 19. stol.) 

• Styl: 

 ◦ Kombinuje taktiku a rychlý vývin z italské školy, 

 ◦ …ale s větším respektem k praktické síle Philidorova přístupu. 

 ◦ Nehraje „divoce“ bez logiky, jako například Greco, ale ani pasivně. 

 ◦ Umí přejít od poziční přípravy k razantnímu útoku. 

 Tedy zpřesnění: 

 • La Bourdonnais nebyl prvním, kdo útočil, ale: 

 • Byl první po "philidorovské pauze", kdo dal útoku opět praktickou formu ve vážné soutěži. 

 • Jeho styl byl vyváženější než modenská škola – méně schematický, více reaktivní na pozici. 

 • Navázal tím na italskou školu, ale přenesl její ideje do reálného zápasového šachu své doby, což dřívější italové neměli (předsoutěžní doba). 

 La Bourdonnais tedy byl první "moderní praktikující" útočník ve věku zápasů a systematické teorie. 

Silné stránky jeho stylu: 

Rychlé a přesné využívání otevřených sloupců. Umění hrát s těžkými figurami v otevřených pozicích. Praktický přístup k řešení problémů – raději silný tah než „akademická“ přesnost.

Měl ale i slabiny: 

Nedostatek pozičního chápání ve smyslu Steinitzovy teorie (to přišlo až o dekádu později). V koncovkách často nebyl tak silný jako v útoku – ovšem s výjimkami. 

Co se týče zahájení, hrál varianty 1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.d4 – dnes známé jako Skotská hra, případně přechody do otevřených variant, experimentoval se zahájeními, která nebyla běžná – například s brzkými oběťmi pěšce za aktivitu v některých variantách královského gambitu.

La Bourdonnais byl praktik, ne teoretik – jeho síla byla v improvizaci, ne v systémových novinkách. Byl jedním z prvních hráčů, kteří chápali důležitost rychlého vývinu a otevření linie pro věže v rané fázi. Jeho partie ukazují předchůdce "moderního útoku" na krále, s elementy, které později Morphy dovedl k dokonalosti. 

 Jaký byl vlastně jeho vliv na následovníky?

 

 → Adolf Anderssen (1818–1879): 

 • Anderssenova hra (např. Nesmrtelná partie) nese znaky La Bourdonnaisova stylu: oběti, otevřené linie, útok na krále. 

 • Anderssen obdivoval francouzského mistra a opíral se o jeho partie v analýzách.

 → Paul Morphy (1837–1884): 

 • I když Morphy byl výrazně silnější, jeho dynamický styl připomíná La Bourdonnaise – zvláště v útocích v otevřených hrách. 

 • Morphy pravděpodobně studoval zápasy La Bourdonnais–McDonnell, které byly v 50. letech publikovány v Anglii. 

→ Howard Staunton (1810–1874): 

 • Přímo kritizoval La Bourdonnaisův styl jako „příliš divoký“, ale současně uznával jeho sílu. 

 • Přesto se Staunton inspiroval jeho otevřenými hrami v zápasech s McDonnellem. 

→ Wilhelm Steinitz (1836–1900): 

 • Steinitz se odklonil – jeho poziční styl byl reakcí proti taktickému pojetí hráčů jako La Bourdonnais. 

 • Přesto Steinitz občas uznával jeho přirozený talent a jeho „pragmatismus“ v útoku. 

La Bourdonnais nebyl teoretik jako Philidor, ani systematik jako Steinitz, ale jeho přirozený útočný talent, praktická vynalézavost a odvaha experimentovat z něj činí přechodovou osobnost mezi romantickým šachem a pozdějšími školami. Byl předchůdcem moderních útočníků, inspirací pro Anderssena i Morphyho, a jedním z prvních, kdo ukázal, jak vypadá „živý“ šach. 

 A ještě jedna malá zajímavost. Jeho osobní šachová sada měla prý jednoho černého pěšce ozdobeného korunkou – symbol jeho přesvědčení, že "každý pěšec může být králem" (narážka na pěšcovou proměnu). On to viděl jako metaforu už v základním postavení. Tohoto pěšce vždy stavěl před krále na e7. Důvodů, proč měl korunku jen u jednoho černého pěšce je více. Za prvé byl to symbol a výše zmíněná metafora jeho proměny, zadruhé v té době ještě nebylo zvykem pravidelně měnit barvy, takže L. hrával mnohem častěji  s černými figurami, měl je prostě radši. Za třetí stříbrná korunka na ebenovém dřevu byla mnohem výraznější než na bílé slonovině. Pokud jde o barvu, korunka byla stříbrná (na rozdíl od zlaté královské koruny), aby symbolizovala skrytý potenciál, ne moc.

Wikipedia a pár dalších zajímavostí: 

Napsal knihu Nouveau Traité du jeu des échecs (Nové pojednání o šachové hře, Paříž 1833), která jako první na světě obsahuje návod, jak studovat šachy z knih a jak v mysli propočítávat šachové varianty, a roku 1836 založil první šachový časopis světa, Le Palamède, který redigoval až do roku 1839.

Zápas mezi Labourdonnaisem a McDonnellem byl také první šachovou událostí v historii, kterou mohla veřejnost sledovat prostřednictvím tisku. Po skončení série byla pak dokonce vydána i kniha, obsahující vybrané partie zápasu, které obětavě zapsal letitý sekretář Westminsterského klubu William Greenwood Walker (zemřel roku 1834 bezprostředně po ukončení zápasu).

Pojďme si nyní představit asi nejznámější La Bourdonaissovu partii s McDonellem. Komentáře jsou přebrány z Wikipedie. Obsahují i dobové komentáře Stauntona (v uvozovkách).

McDonnell–La Bourdonnais, zápas 4, 16. partie, 1834 

Šestnáctá partie ve čtvrtém zápase mezi Alexandrem McDonnellem a Louisem-Charlesem Mahé de La Bourdonnaisem, který sehráli v Londýně v roce 1834, je známá tím, že demonstrovala sílu pohyblivého centrálního bloku pěšců. Její konečná pozice je jednou z nejslavnějších v historii šachu.

Byla to jedna z prvních partií v mistrovském šachu, která používala sicilskou obranu a zásadně se podílela na popularizaci této obrany.

Alexander McDonnell z Irska byl bohatý obchodník, který byl považován za jednoho z předních šachistů své doby. Louis-Charles Mahé de La Bourdonnais z Francie byl považován za neoficiálního mistra světa v šachu . Oba sehráli v Londýně v létě 1834 sérii šesti zápasů . Z těchto zápasů La Bourdonnais vyhrál první, třetí, čtvrtý a pátý, McDonnell druhý, zatímco šestý byl předčasně ukončen s McDonnellovim vedením. Celkem odehráli 85 partií, z nichž La Bourdonnais vyhrál 45, McDonnell 27 a 13 remizovalo . Tato partie byla 62. v sérii. 

V této partii La Bourdonnais zřídil silné mobilní pěšcové centrum, velmi podobné jaké prosazoval jeho předchůdce François-André Danican Philidor, který kdysi poznamenal, že pěšci jsou „duší šachu“. Poté provedl výměnu na 23.Sxe8?! fxe4!, aby tyto pěšce uvedl do pohybu, což vedlo k sérii složitých taktických hrozeb zahrnujících posun pěšců, které nakonec soupeře přemohly. 

Garry Kasparov poznamenal, že tato pozoruhodná partie navždy zůstane „vizitkou francouzského mistra“. 

Poznámka: 

1.  McDonnell táhl první, ale hrál černými figurami, takže je zde zobrazen jako hráč hrající bílými, aby odpovídal moderním konvencím týkajícím se bílých a černých. Ze stejného důvodu mají citace z Kroniky šachisty své barvy obrácené.

1.e4 c5 Toto jsou úvodní tahy Sicilské obrany, protiútoku, ve kterém hráči obvykle útočí na opačných stranách šachovnice. Tato partie byla jednou z prvních v mistrovském šachu, kde bylo toto zhájaní použito, což pomohlo k jeho popularitě.

2.Jf3 Jc6 Jezdci soupeří o kontrolu nad strategicky důležitým polem d4.

3.d4 cxd4 4.Jxd4 Oboustranně výhodná a časem prověřená výměna. Bílý získává prostorovou výhodu, zatímco černý si ponechává oba střední pěšce a získává napůl otevřený c- sloupec k útoku.

4...e5!? Kasparov dává tomuto tahu, který se o 150 let později stal výchozím bodem pro Kalašnikovovu variantu (i když s poněkud odlišným plánem, než jaký by La Bourdonnais mohl zvážit, když ji zde zahrál), vykřičník za zrychlené tempo. Problém s tímto tahem je, že vytváří opožděného pěšce d, zatímco černý také ztrácí kontrolu nad polem d5, které by černý normálně provedl méně ambiciózním tahem 4...e6.

5.Jxc6?! 

„Toto není tak dobré, jako odskok jezdce.“ (Staunton)

Kasparov poznamenává, že dnes každý školák ví, že v tomto případě je správným tahem    5.Jb5. Hraní 5.Jxc6 umožňuje po zpětném vzetí jezdce pěšcem černému znovu získat kontrolu nad polem d5. Kasparov nám nicméně připomíná, že v tehdejší době se šachoví mistři zaměřovali na rychlý vývin a útok, aniž by věnovali příliš mnoho pozornosti pozičním nuancím, jako je slabé pole d5.

5...bxc6 Ne 5...dxc6 5...dxc6 , protože to by znamenalo, že se černý vzdává středního pěšce a zároveň se vystavuje riziku výměny dam, která by mu zabránila v rošádě.

6.Sc4 Jf6 7.Sg5?! Plánuje výměnu střelce za jezdce. Kasparov preferuje 7.0–0!

7...Se7 Vyvíjí střelce a zároveň uvolňuje černého jezdce na f6 a zajišťuje tak, aby po výměně na f6 mohl brát střelcem a nemusel brát pěšcem, což by oslabilo obrannou pěšcovou strukturu černého na královském křídle.

8.De2?! 

Burgess, Nunn a Emms preferují buď 8.Jc3 8.Jc3; Nebo 8.Sxf6 následované 9.Jc3.

Tah v partii umožňuje černému postoupit ihned pěšcem d (pole d5 je nyní bílým napadeno pouze dvakrát, zatímco černý ho brání třikrát), což je v sicilské obraně významný strategický cíl černého. To, že dáma vyvíjí tlak na e5, pravděpodobně nebude relevantní, dokud bílý neprovede rochádu a neuvede tak svého krále do bezpečí.

8...d5 9.Sxf6? Kasparov označuje tento tah za vážnou chybu, zbytečnou a antipoziční.

9...Sxf6 10.Sb3 0–0 11.0–0 a5 Nese s sebou dvojitou hrozbu. Zaprvé hrozí 12...a4 s chycením bílého střelce; zadruhé kryje si pole a6 věží a hrozí tak i tahem 12...Sa6 připíchnout bílou dámu k věži s potenciálním ziskem kvality. Bílý reaguje ústupky v centru.

12.exd5 cxd5 13.Vd1 d4 14.c4?! „Lepší by bylo táhnout pěšcem dámského střelce o jedno pole [tj. 14.c3].“ (Staunton)

McDonnell se rozhodl pro závod s pěšci, ale jeho volný pěšec c pravděpodobně nebude tak silný jako La Bourdonnaisův volný pěšec d podporovaný pěšcem e. Tento tah považuje Kasparov za rozhodující chybu. Bílý měl místo toho vyvinout svého jezdce 14.Jd2

14...Db6 15.Sc2 Sb7 Podporuje postup e4.

„Je celkem zřejmé, že černý by ztratil dámu, kdyby vzal pěšce dámina jezdce“ (Staunton)

 15...Dxb2?? ztrácí dámu po 16.Sxh7+

16.Jd2 Vae8! 

Častým dilematem v šachové hře je, kterou věž v zadní řadě zvolit pro pokrytí konkrétního sloupce. V tomto případě se La Bourdonnais správně rozhodl použít svou dámskou věž k pokrytí sloupce e, zatímco královskou    věž ponechal na místě, čímž podpořil pěšce, kteří zase podpořili jeho volného pěšce d. Ačkoliv 16...Dxb2 již není přímou chybou, bílý může získat zpět pěšce na e hrozbami 17.Dd3 následované 18.Vab1, pokud po nich přímo nenásleduje 17...e4, což vede k pravděpodobné remíze, nebo zvolit ostrou hru s obětí střelce 17.Sxh7+!? Kxh7 18.Rab1

17.Je4 Sd8 Černý hrozí 18...f5!, což spouští útok středního pěšce. Bílý musí reagovat rychle.

18.c5 Bílý tlačí svého pěšce vpřed a ohrožuje dámu.

18...Dc6 Černý stále nemůže hrát 18...Dxb2? , protože by tím dámu ztratil, i když levněji, po 19.Jf6+ gxf6 20.Sxh7+

19.f3 Bílý plánuje bránit pole e5 pomocí 20.Jd6. Bílý ale musí nejprve zabránit okamžitému 19...Dxg2 # aby mohl tento plán uskutečnit.

19...Se7 Černý neutralizuje hrozbu Jd6 a připravuje se na hru na dámském křídle.

20.Vac1 f5! 

Kasparov nazývá tento tah začátkem konce. Burgess, Nunn a Emms poznamenávají, že černý neztrácí čas přípravou obrany proti útoku bílého na dámském křídle.  Nicméně černý nemůže hrát 20...Sxc5?? kvůli 21.Jxc5 a stejnému motivu Sxh7+ jako předtím

21.Dc4+ Kh8! Nejlepší obrana. 21...Dd5? vede k výměně dam a ztrátě iniciativy černého po reakcích jako 22.Sb3 (22.Db5 22.Db5); zatímco 21...Vf7? 22.Sa4 vede k tomu, že černý ztratí kvalitu bez kompenzace útokem.

22.Sa4 Dh6 „Černá hra si od tohoto okamžiku až do konce partie zaslouží pozornost.“ (Staunton)

Bílý střelec připíchnul dámu k věži a hrozil ziskem kvality. Černý si s tím nedělá starosti.

23.Sxe8?! Kasparov říká, že 23.Jd6! byla poslední šance, kterou bílý měl na ostřejší hru. Burgess, Nunn a Emms souhlasí a poznamenávají, že černý musí hrát extrémně přesně, aby si udržel výhodu. Kasparov uvádí 23...Sxd6 24.cxd6 Vc8 a černý vyhraje.

23...fxe4! ¨

Černý spouští pěšcovou „tsunami“, která smete vše před sebou.

24.c6 exf3! 25.Vc2 „Kdyby se bílý odvážil vzít střelce, byl by matován násilím v pěti nebo šesti tazích.“ (Staunton) 

25.cxb7?? vede k 25...De3+ vynucující mat po 26.Kf1 (nebo Kh1) 26...fxg2+ 27.Kxg2, kdy je bílý vystaven útoku věže a dámy, kterému se nemůže bránit, např. 27...Vf2+ 28.Kg1 Vxb2+ (příklad odkrytého šachu ) 29.Kh1 Df3+ 30.Kg1 Dg2#; Naopak 25.gxf3 vede k 25...De3+ 26.Kg2 nebo 26.Kh1 26...Dxf3+ 27.Kg1 Vf5 s hrozbou Vg5 mat, kterému bílý nemůže uniknout.

25...De3+?!

La Bourdonnais tímto tahem partii vyhrál, ale je nutné jej považovat za pochybný, vzhledem k tomu, že tahem 26.Vf2! mohl nyní bílý dosáhnout remízy.

26.Kh1?? Poslední chyba. Bílý se stáhne do rohu, ale nyní je bezmocný tváří v tvář postupu obou pěšců na d3 resp. f2. Je zajímavé, že mnohem lepší obranu poskytuje samočinná odpověď 26.Vf2!, kterou analyzoval David LeMoir. Černý má takticky silnou odpověď . 26...fxg2, ale ta je neutralizována (Černý získává lepší hru po 26...Sc8, ale bílý by i tak měl udržet remízu po 27.Sd7) tahem 27.De2, načež výměna dam dává bílému silnějšího volného pěšce.

26...Sc8 27.Sd7 Černý hrozil buď 27...Sf5, nebo 27...Sg4, což je pro bílého fatální. 27.Sf7 (snaha zablokovat černou věž) vede k variantám jako 27...Sg4 28.c7 fxg2+, které černému přinášejí vítězství.

27...f2

Kasparov poznamenává, že počítače nabízejí rovnou 27...d3

28.Vf1 Černý hrozil jak 28...d3, tak 28...De1+. Jako příklad taktické hry, která je zde použita, předpokládejme, že bílý tyto hrozby ignoruje a provede v podstatě zbytečný tah, jako například 28.c7, ve zbožné naději, že pomůže svému pěšci dostat se na dámu. 28.c7 Pak černý odpoví 28...De1+ Pokud bílý zahraje 29.Vxe1 pak dostane mat ve dvou tazích po 29...fxe1D+ 30.Df1 Dxf1# Bílý je tedy nucen reagovat na šach intervencí 29.Df1, což vede k dalšímu matu po 29...Dxd1 30.Dxd1 f1D+ 31.Dxf1 Vxf1#

28...d3 29.Vc3 Po 28...d3 hrozil černý matem ve 12 tazích počínaje tahem 29...dxc2

29...Sxd7 30.cxd7 e4 Hozí 31...De1 s matem ve 13 tazích. Burgess, Nunn a Emms poznamenávají, že s tím bílý moc nenadělá. Například bílý může dát svému králi únikové pole s 31.h3, ale pokud ho použije, 31...De1 32.Kh2, dostane mat během několika tahů počínaje 32...Sd6+. Bílý je tedy nucen odpovědět 32.Vc1, po kterém 32...d2 33.Vd1 e3 dává černému možnist matu v 10 tazích.

31.Dc8 Sd8 Bílý se pokouší o poslední zoufalý útok, ale černý ho jednoduše odráží svým střelcem. Černý mohl také zahrát 31...Vd8!? 31...Vd8! 32.Vcc1 d2 33.Vcd1 De1

32.Dc4 De1! 33.Vc1 d2 34.Dc5 Vg8 35.Vd1 Nyní se již bílý nemůže vyhnout matu v 10 tazích. Pokud by bílý zahrál 35.Vfxe1 (nebo podobně 35.Vcxe1),  černý může jen tak vyčistit první řadu: 35...dxe1D+ 36.Vxe1 fxe1D+ 37.Dg1 Dxg1+ s výhrou.

35...e3 36.Dc3 Tento tah umožňuje to, co Burgess, Nunn a Emms nazývají „skutečně kouzelným zakončením“.

36...Dxd1! 37.Vxd1 e2 0–1

Černý má vynucený mat v pěti tazhích (bílý vydrží o něco déle s 38.h4) a bílý se vzdal.Kasparov poznamenává, že je nesmírně politováníhodné, že oba tito vynikající hráči zemřeli krátce poté, ještě v relativním mladém věku. Jsou pohřbeni blízko sebe na hřbitově Kensal Green, kde se mimo jiné připojují k Charlesi Babbageovi, viktoriánskému informatikovi, jehož diferenční stroj byl předchůdcem moderního šachového enginu, který tak umocňuje ocenění jejich pozoruhodné hry. 

Odkazy na předchozí díly seriálu: 

Díl 0. - teaser - Capablancova noční můra? Jak AI skutečně změnila šachový svět

Díl 1. - 1749 – rok, kdy se zrodila šachová strategie