Šachový Mozart - génius, který předběhl svou dobu
Dále cituji Wikipedii:
„Po svém vítězství v New Yorku toužil Morphy sehrát zápas s HowardemStauntonem, kterého i přes slávu Adolfa Anderssena považoval za nejsilnějšího šachistu světa. Když Staunton odmítl pozvání do USA s tím, že jako neprofesionální hráč nemůže na dlouhou dobu opustit své zaměstnání, odjel Morphy v červnu roku 1858 do Anglie dohodnout střetnutí se Stauntonem osobně. V Anglii šel Morphy od vítězství k vítězství:
Morphy – Thomas Wilson Barnes celkově 19:8 (=1)
Morphy – Henry Edward Bird 10:1 (=1)
Morphy – Samuel Standige Boden 6:1 (=4)
Morphy – Eduard Löwe 6:0
Morphy – Johann Jacob Löwenthal 9:3 (=2)
Morphy – George Webb Medley 3:2 (=1)
Morphy – John Owen 5:0 (=2)
Zápas se Stauntonem se Morphymu však vyjednat nepodařilo. Staunton se zápasu vyhýbal a s Morphym sehrál jen dvě konzultační partie, kdy na jedné straně šachovnice zasedli Morphy s Barnesem a na druhé Staunton s Owenem, přičemž Morphy a Barnes obě partie vyhráli.
Zápas se Stauntonem byl v nedohlednu; Staunton se namísto zápasu s Morphym zúčastnil koncem srpna roku 1858 vyřazovacího turnaje při druhém šachovém kongresu Britské šachové asociace v Birminghamu. Morphy sice do Birminghamu přijel, ale účast na turnaji odmítl, aby Staunton nemohl tvrdit, že tento turnaj nahradil jejich společný zápas. V Birminghamu sehrál simultánku naslepo s výsledkem 6:1 (=1) a pak se rozhodl odjet do Paříže.
V Paříži v Café de la Régence se Morphy nejprve střetl s předním německým šachistou Danielem Harrwitzem s výsledkem 5:2 (=1). Harrwitz sice vyhrál první dvě partie, pak však z dalších šesti pět prohrál a zápas vzdal. Protože během zápasu Harrwitz neustále požadoval oddechový čas a odkládal partie, sehrál Morphy v Café de la Régence další simultánku naslepo, tentokrát ještě s lepším výsledkem 6:0 (=2).
Poté následovala další série vítězství:
Morphy – Jules Arnous de Rivière 5:2 (=1),
Morphy – Paul Journoud 3:0
Morphy – Francois Jules Devinck 2:0 (=1)
Morphy – Pierre Charles Fournier de Saint-Amant 1:0.
Nemoc a smrt
Po vypuknutí občanské války v USA se Morphy rozhodl nezúčastnit se bojů na straně Jihu. Odcestoval na Kubu a později opět do Francie, kde se však již začala projevovat jeho duševní choroba. Od roku 1860 se přestal zúčastňovat významných šachových turnajů. Především nepřijel na turnaj v Londýně v roce 1862, který definitivně navrátil Adolfa Anderssena zpět na první příčku v žebříčku světových šachistů. Po návratu do Ameriky na šachy postupně zcela zanevřel. Přispělo k tomu bezesporu i to, že americká asociace advokátů nepřijala Morphyho za svého člena, protože šachy byly tehdy ještě považovány za zábavu nedůstojnou „seriózního“ člověka. Poslední šachové partie sehrál Morphy v roce 1869 v New Orleansu s Charlesem Amadeem Maurianem (1838–1912), svým nejčastějším soupeřem, s výsledkem 6:2.
Před smrtí trpěl Morphy utkvělými představami, záchvaty melancholie, později i paranoiou. Zemřel ve čtyřiceti sedmi letech (10. července 1884) na mozkovou mrtvici.
Význam v dějinách šachu
Za svůj život sehrál Morphy 227 soutěžních partií a zvítězil v 83 procentech z nich. Morphyho úspěch byl založen na kombinaci skvělého útočného umění a zdravé strategie; intuitivně chápal, jak se má útok správně připravit. Jeho závratná šachová kariéra trvala v podstatě něco málo přes dva roky. Jeho pojetí šachu bylo však na svou dobu převratné a obohatilo šachovou teorii ve všech fázích šachové partie. Morphy měl vynikající techniku hry a překonával své soupeře v koncovkách. Zároveň ale pochopil, že nejdůležitější podmínkou úspěchu v šachové partii je mobilizace sil v zahájení. Nebál se dobře vypočítaných obětí, věděl o významu centra šachovnice a otevřených drah pro figury. Dokázal skvěle útočit, přitom však základním principem jeho stylu nebyl útok na krále, ale poziční, zpravidla nátlaková, ale velmi promyšlená hra.“
Paul Morphy byl o celou jednu generaci mladší než Adolf Anderssen, konkrétně o 19 let a velmi podrobně studoval jeho styl hry. Líbila se mu jeho taktická kouzla, ale sám ač je zvládl ještě dokonaleji, hru stavěl na pevných pozičních základech, kdežto A. A. svou stavěl čistě na taktice a útoku.
Šachový styl Paula Morphyho
Klíčové charakteristiky
Neuvěřitelně rychlý vývin figur a kontrola centra.
Vždy usiloval o rychlé otevření hry, aby uplatnil svou kombinatorickou sílu.
Precizní propojení poziční logiky s taktikou — Morphy téměř nikdy neútočil „bez důvodu“.
Ovládal princip iniciativy, který formuloval až později Steinitz.
Ve zkratce:
„Morphy byl taktický génius s pozičním porozuměním a předběhl tak svou dobu o celou jednu generaci“
Vztah k Philidorovi
Philidor zdůrazňoval pěšcovou strukturu a obrannou sílu, zatímco Morphy na něj navazoval nepřímo. Chápal význam centra a harmonického vývinu figur — což jsou i Philidorovy motivy, ale šel ještě dál. Nepotřeboval pasivní obranné pozice, místo toho získával iniciativu aktivní hrou. Morphy tedy v podstatě představoval syntézu romantismu a poziční hry.
Revoluční prvky a přínos
Morphy je často nazýván „prvním pozičním hráčem“ moderního šachu. Jeho styl byl revoluční v následujících oblastech:
Zásadní moderní myšlenky:
Důraz na čas (tempo) – rychlý vývin figur: rychlý vývin je důležitější než materiální výhoda. Morphy intuitivně chápal, že rychlý vývin figur a kontrola centra jsou klíčové v otevřených pozicích. Jeho partie často začínaly 1.e4 e5, a okamžitě se snažil dostat figury do hry a uskutečnit co nejdříve rošádu.
Kombinační vidění: Morphy měl výjimečný talent pro kombinace a oběti. Jeho nejslavnější partie, tzv. Operní partie (hrána během opery v Paříži proti vévodovi Brunowovi a hraběti Isoardovi), ukazuje oběť dámy a mat v 17 tazích. Tato partie je dodnes považována za vrchol taktické elegance, ukážeme si ji v závěru článku.
Koordinace figur: Každá figura hraje svou roli v útoku, nic není ponecháno v pasivitě.
Pochopení pozičních principů pozic: Přestože byl mistrem taktiky, Morphy hrál vyváženě – uměl využít i strategické výhody, jako je prostor, iniciativa a slabá pole. Richard Réti jej označil za „prvního pozičního hráče“, protože chápal souvislosti mezi vývinem, iniciativou a útokem lépe než jeho současníci
Vyvracení nekorektních gambitů: Morphy často přijímal gambity a dokazoval, že útočník nemá dostatečnou kompenzaci.
Hra v otevřených pozicích: Morphyho partie byly často krátké a drtivé, protože v otevřených pozicích využíval svůj rychlý vývin a tlak na soupeřova slabá místa
Profesionální přístup:
Morphy byl prvním, kdo připomínal dnešní profesionální přístup ke hře — důkladná příprava, systematické porážení soupeřů, psychologická dominance.
Vliv na další hráče
Wilhelm Steinitz -W. Steinitz se od Morphyho lišil, ale stavěl na jeho poziční logice a důrazu na iniciativu.
Adolf Anderssen - Anderssen se snažil držet krok, ale Morphy ukázal, že nestačí jen obětovat, nutné je i dobře rozumět pozici
Robert Fischer - Bobby Fischer považoval Morphyho za „nejčistšího génia“ a studoval jeho partie jako základ moderní hry
Garry Kasparov - Ve svých knihách uznal Morphyho za revolučního hráče „srovnatelného s Newtonem ve fyzice“
Porovnání s jinými styly
Hráč |
Styl |
Kombinační |
Poziční |
Iniciativa |
Tempo |
|---|---|---|---|---|---|
Morphy |
Dynamicko-kombinační |
★★★★★ |
★★★★☆ |
★★★★★ |
★★★★★ |
Anderssen |
Romantický |
★★★★★ |
★★☆☆☆ |
★★★★☆ |
★★★★☆ |
Staunton |
Strategicko-poziční |
★★★☆☆ |
★★★★☆ |
★★★☆☆ |
★★☆☆☆ |
Steinitz |
Pozičně vědecký |
★★☆☆☆ |
★★★★★ |
★★★☆☆ |
★★☆☆☆ |
Morphy byl v jistém smyslu předobrazem Steinitze, protože dokazoval, že útok musí být podložen pozičně. Zatímco Anderssen nebo La Bourdonnais spoléhali na intuici a odvahu, Morphy přinesl harmonii logiky a krásy.
Morphyho vztahy k současníkům a předchůdcům
Howard Staunton: Morphy respektoval Stauntona jako teoretika a editora, ale byl zklamán, když Staunton odmítl jeho výzvu k zápasu. Staunton argumentoval pracovními povinnostmi a zdravím, ale Morphy a veřejnost to vnímali jako vyhýbání.
Adolf Anderssen: Anderssen (autor „Nesmrtelné partie“) byl považován za nejsilnějšího evropského hráče. Morphyho vítězství nad ním potvrdilo jeho globální převahu. Anderssen po prohře řekl: „Morphy je mnohem silnější než já“.
Louis Paulsen: Paulsen byl Morphyho soupeřem ve finále Prvního amerického šachového kongresu I když Paulsen vyhrál jednu partii, Morphy dominoval a Paulsen jej označil za budoucího světového šampiona.
Philidorova teorie: Morphy pravděpodobně znal Philidorovu práci (např. „Analýza šachové hry“ a důraz na pěšce), ale jeho styl byl založen více na rychlém vývinu figur než na pěšcových strukturách, což předjímalo modernější pojetí šachu.
Hodnocení Morphyho budoucími šachovými velikány
Bobby Fischer: Fischer prohlásil, že Morphy „byl možná nejpřesnější hráč všech dob“ a že „mohl najít vítězné možnosti v pozicích, které vypadaly beznadějně“. Obdivoval jeho schopnost hrát jednoduše a efektivně.
Richard Réti: V knize „Moderní ideje v šachu“ (1929) Réti označil Morphyho za „prvního pozičního hráče“ a zdůraznil, že Morphy chápal důležitost vývinu v otevřených pozicích lépe než kdokoliv jiný v jeho době.
Emanuel Lasker: Lasker věřil, že Morphy byl génius, který kombinoval intuitivní porozumění s hlubokou logikou. Řekl: „Morphy byl objevitelem krásy v šachu“.
Sovětská šachová škola: Mikhail Botvinnik a další uznávali Morphyho jako průkopníka, jehož hra ovlivnila moderní strategii, zejména důraz na iniciativu a vývin.
Porovnání herního stylu s Capablancou
Určitě by bylo velmi zajímavé porovnat jeho styl se stylem José Raúla Capablancy, o půl století mladším géniem, kterého si probereme v některém z příštích dílů. Měli totiž některé společné rysy. Oba byli takřka neporazitelní svými současníky a oba hráli stylem, který se zdánlivě jevil jako zcela jednoduchý. Prostě hráli takové ty logické, skoro samozřejmé tahy a porazili všechny. Přesto byly v jejich stylu značné rozdíly.
Společné rysy: Přirozená elegance a intuitivní přesnost
Geniální intuice: Oba hráči měli vrozený cit pro harmonii figur a okamžitě rozeznávali kritické pozice. Capablanca o Morphym prohlásil: „Byl to největší stylista všech dob“. Co myslel slavný Capa slovem stylista, kterým Morphyho označil?
Harmonie figur – Morphyho figury spolupracovaly jako orchestr: každá měla jasnou úlohu a podporovala ostatní. Jeho vývin figur působil přirozeně a nevyhnutelně.
Příklad: V Operní partii všechny Morphyho figury směřovaly k soupeřovu králi s matematickou přesností.
Ekonomie prostředků – Morphy neplýtval tahy ani silami. Jeho výhry často vypadaly jako nejkratší možná demonstrace převahy.
Absence násilných komplikací – Na rozdíl od jiných romantických hráčů (jako Anderssen)
Morphy nevyhledával krvavé kombinace za každou cenu. Jeho hra působila klidně, i když byl uprostřed útoku.
Capablanca to hodnotil slovy:
„Morphy nepotřeboval obětovat, aby ukázal krásu – ta vyvstala z logiky jeho pozic.“
Nadčasová logika – Morphy intuitivně chápal principy, které později formalizovali Steinitz nebo Tarrasch (vývin figur, kontrola centra, otevřené linie). Jeho hra tedy předjímala moderní poziční školu, aniž by se o ni opírala.
Proč to Capablanca ocenil?
Capablanca sám byl známý pro svou „strojovou přesnost“ a obdivoval Morphyho právě pro tu organickou jednoduchost, se kterou dosahoval převahy. Sám o sobě říkal, že jeho vlastní hra je „technická“, ale Morphyho hra byla „umělecká“. Paul Morphy byl prostě stylista přirozené harmonie a vývinu figur
Stylista byl například i Mikhail Tal → stylista kombinací a psychologického risku
nebo i samotný José Raúl Capablanca → stylista technické čistoty a koncovek
V podstatě Capablanca Morphymu neskládal poklonu za počet výher, ale za to, jak jich dosáhl: s lehkostí, jež budila dojem, že šach je prostý a krásný – i když ve skutečnosti ten jeho byl geniálně promyšlený. Morphy byl prostě takovým „šachovým básníkem“ – jeho tahy měly rytmus a smysl pro dokonalost.
Schopnost rychle potrestat chyby: Morphy i Capablanca nepotřebovali složité výpočty – stačilo, když soupeř pochybil, a okamžitě toho využili s drtivou přesností.
Láska k jednoduchosti: Oba dávali přednost logickým, čistým řešením před násilnými komplikacemi. Capablanca jednou řekl: „Morphy nevyhledával komplikace, ale ani se jim nevyhýbal – to je správný způsob hry“
Zásadní rozdíly ve stylu hry
A. Éra a kontext
Morphy (1837–1884): Hrál v tzv. romantické éře šachu, kde převládaly útočné gambity a otevřené pozice. Jeho hlavní přínos bylo revoluční chápání vývinu figur a rychlé iniciativy
Capablanca (1888–1942): Působil v éře po Steinitzovi a Tarraschovi, kdy už byly poziční principy systematizovány. Capablanca je zdokonalil a přidal absolutní technickou brilantnost
B. Přístup k vývinu figur a iniciativě
Morphy: Jeho hlavní zásadou bylo co nejrychleji vyvinout figury a rochovat, aby získal iniciativu. Často obětoval materiál za rychlý útok (slavná Operní partie je toho dokladem).
Capablanca: Preferoval klidnou, technickou hru. Jeho cílem bylo dosáhnout malé, ale trvalé výhody (např. lepší pěšcovou strukturu nebo aktivnější figury) a tu postupně zužitkovat.
C. Koncovky a technika
Morphy: Byl výborný v koncovkách, ale málokdy je potřeboval, protože většinu partií ukončil ve střední hře. Jeho koncovky byly spíše důrazné a rychlé (např. proti Harrwitzovi)
Capablanca: Proslul jako nejlepší koncovkář všech dob. Jeho kniha „Základy šachu“ (Chess Fundamentals) se stala biblí technických pozic. Capablanca často úmyslně zjednodušoval do koncovky, kde měl i minimální výhodu.
D. Poziční porozumění
Morphy: Chápal principy kontroly centra, otevřených linií a slabých polí intuitivně, dlouho před Steinitzem. Jeho hra byla proaktivní a agresivní.
Capablanca: Byl mistrem malých výhod – uměl je vytvořit, udržet a proměnit. Jeho styl byl efektivní, ale méně agresivní než Morphyho.
Capablancův pohled na Morphyho
Capablanca napsal v roce 1927: „Morphy byl nejsilnějším hráčem své doby a prototypem dokonalého stylu. Pokud by se vrátil k životu a hrál s vědomostmi své éry, byl by poražen mnoha současnými mistry. Ale kdyby se přizpůsobil, brzy by byl na úrovni nejlepších.“. Capablanca také zdůraznil, že Morphyho síla nespočívala v kombinacích, ale v poziční převaze a logickém postupu.
Srovnávací tabulka: Morphy vs. Capablanca
Aspekt | Paul Morphy | José Capablanca |
|---|---|---|
Hlavní síla | Rychlý vývin, iniciativa, kombinace v otevřených hrách | Technika, koncovky, minimalizace chyb |
Typické zahájení | Otevřené hry (1.e4 e5) | Různé, ale často královský gambit nebo dámský gambit |
Přístup k obětem | Časté (za iniciativu nebo mat) | Vzácné (pouze na podkladě přesného výpočtu) |
Koncovky | Výborné, ale méně časté | Legendární, často rozhodující |
Vliv na éru | Předběhl svou dobu o 20–30 let | Na vrcholu své éry, ale předjal moderní techniku |
Slabší stránka | Méně zkušeností s uzavřenými pozicemi | Občasná pasivita nebo nedostatek bojovnosti |
Kdo by vyhrál v hypotetickém zápase?
Tato otázka je klasickým tématem diskuzí šachových fanoušků:
Capablanca by pravděpodobně vyhrál díky lepšímu teoretickému zázemí a technice. Uměl by zjednodušovat pozice a dostat Morphyho do suchých, technických koncovek.
Morphy by však měl šanci v otevřených hrách (např. po 1.e4 e5). Jeho rychlý vývin a taktický přetlak by Capablancu mohl zaskočit.
Závěr: Většina odborníků se přiklání k Capablancovi, ale Morphy by určitě nezískal méně než 30–40 % bodů
Odkaz a vliv na budoucí generace
Morphy inspiroval Fischera, Kasparova a Carlsena svou agresivní hrou a rychlým vývinem. Fischer o něm řekl: „Byl nejpřesnějším hráčem všech dob“
Capablanca ovlivnil Karpova, Smyslova a další technicky zaměřené hráče. Jeho knihy o koncovkách jsou dodnes studovány
Shrnutí:
Morphy byl revoluční génius, který předjal poziční principy a ukázal, jak hrát otevřené pozice s dokonalou harmonií.
Capablanca byl technický perfektionista, který dovedl umění koncovek a minimalizace chyb k dokonalosti.
Oba byli „šachoví Mozartové“ své doby – Morphy byl bouřlivý a inovativní, Capablanca klidný a vědecký. Jejich odkaz je dodnes živý a jejich partie jsou povinnou četbou pro každého, kdo chce porozumět kráse šachu!
Tolik tedy k porovnání herních stylů těchto dvou šachových géniů.
Oblíbená zahájení Paula Morphyho
1. Italská hra (1.e4
e5 2.Jf3
Jc6 3.Bc4)
Morphy preferoval klasickou italskou variantu s rychlým vývinem, např.:
3...Sc5 4.c3Jf6 5.d4 exd4 6.cxd4Sb4+
Často obětoval pěšce za iniciativu a otevření sloupců.
Proč mu vyhovovala:
Rychlé otevření centra.
Snadná aktivace střelců.
Časný tlak na f7.
Taktické možnosti s jezdcem na g5.
2. Hra dvou jezdců v obraně – jako bílý i černý
(1.e4 e5 2.Jf3
Jc6 3.Sc4
Jf6)
Morphy si oblíbil tuto dynamickou strukturu — například po
4.Jg5 d5 5.exd5Ja5!s následnou protihrou.Jako černý ukazoval, že čelit agresivnímu Jg5 lze pozičně i taktickou protihrou
Proč mu vyhovovala:
Vysoký potenciál k taktickým obratům.
Příležitosti k aktivnímu útoku (např. oběti na f7).
Kombinační hra bez ztráty kontroly nad pozicí.
3. Španělská hra (Ruy Lopez)
(1.e4 e5 2.Jf3
Jc6 3.Sb5)
Používal ji hlavně v zápasech proti silnějším soupeřům.
Nepouštěl se do „moderní španělské“ (jako později Steinitz), ale využíval ji k rychlému vývinu a pozičnímu tlaku.
Proč mu vyhovovala:
Podpora centra (d4) s logickou přípravou.
Přetížení obrany černého jezdce na c6.
Dobré šance pro kombinace díky otevřeným liniím.
4. Královský gambit (výjimečně)
(1.e4 e5 2.f4)
Ačkoliv jej Morphy občas hrál (např. v simultánkách), nepovažoval ho za korektní proti přesné obraně.
Je znám výrok: „Gambit královský je dobrý pouze proti slabým hráčům.“
Postoj Morphyho:
Důležitější je tempo, vývin a pozice, ne materiální hazard.
Měl rád útoky, ale ne bez důvodu – gambity musely být pozičně oprávněné.
5. Sicílská obrana (jako černý)
(1.e4 c5) – prakticky ji
nehrál
Morphy téměř vždy odpovídal 1...e5.
Jeho hra jako černého byla založena na symetrii, pevném centru a rychlém vývinu.
Proč nehrál sicilskou:
V jeho době nebyla ještě hluboce prozkoumaná.
Měl rád přímou klasickou hru a neskrýval úmysly.
6. Philidorova obrana (jako černý – výjimečně)
(1.e4 e5 2.Jf3
d6)
Hrál ji občas, hlavně bílými, například ve slavné „opera“ partii — jako nástroj k pasti nebo proti slabším hráčům.
Nepreferoval její pasivní charakter.
Postoj Morphyho:
Použil ji pragmaticky, ne jako hlavní zbraň.
Shrnutí Morphyho zahájení
Zahájení |
Barva |
Stylový důvod |
|---|---|---|
Italská hra |
bílý |
Rychlý vývin, otevření centra, taktické možnosti |
Hra dvou jezdců v obraně |
obě |
Dynamické tempo, výměna za aktivitu |
Španělská hra |
bílý |
Pozice, tlak na centrum, elegantní přístup |
Královský gambit |
bílý |
Experimentální, proti slabším soupeřům |
Philidorova obrana |
černý |
Výjimečně – jako past nebo strategická volba |
Francouzská/sicilská |
černý |
Téměř nikdy – Morphy preferoval přímou hru po 1.e4 e5 |
Poznámka ke stylu
Zatímco Anderssen často hrál útoky „z ničeho“, Morphy:
připravoval pozici systematicky,
napřed mobilizoval všechny figury,
neriskoval materiál, pokud neměl kompenzaci.
Tím se Morphy stal předobrazem pozičního šachu, přestože útočil často a krásně. Jeho zahájení vždy reflektovala oba tyto principy.
Dodatečné postřehy a zajímavosti
Morphyho psychologie a odkaz: Morphy nebyl profesionální šachista – hrál spíše pro intelektuální uspokojení. Jeho odmítnutí šachu po roce 1859 souviselo se zklamáním z neuskutečněného zápasu se Stauntonem a s tím, že šach nebyl v té době považován za váženou profesi. Jeho životní příběh je často popisován jako tragédie nedoceněného génia.
Vliv na šachovou teorii: Morphyho partie jsou dodnes studovány pro jejich čistotu a logiku. Jeho přístup k otevřeným hrám ovlivnil vývoj teorie zahájení (např. Španělské hra, Italská hra) a přípravu budoucích generací.
Kulturní odkaz: Morphy je ikonou amerického šachu. Jeho jméno nese mnoho šachových klubů a turnajů. Je považován za symbol šachové elegance a geniality.
Paul Morphy byl fenomén, jehož krátká kariéra změnila šachový svět. Jeho chápání vývinu figur, kombinace taktické brilantnosti s poziční hloubkou a vliv na budoucí generace z něj činí nesmrtelnou postavu šachové historie. I když jeho život skončil předčasně a v ústraní, jeho odkaz žije dál v partiích, které jsou dodnes zdrojem inspirace.
Operní partie je označení pro šachovou partii, kterou roku 1858 v pařížské opeře (v budově Opéra Le Peletier) sehrál americký šachista Paul Morphy proti dvěma konzultujícím aristokratům, německému emigrantovi, sesazenému vévodovi z Brunšviku Karlu II. a hraběti Isouardu de Vauvenargues. Přestože prý chtěl Morphy původně nerušeně sledovat průběh operního představení, na které byl pozván, ze zdvořilosti šachové utkání během představení neodmítl.
Morphy měl bílé figury, zatímco vévoda a hrabě černé. Rozehrána byla Philidorova obrana a oba šlechtici se již v 6. tahu dopustili rozhodující chyby, která umožnila Morphymu provést dvojí úder. V 17. tahu Morphy po oběti dámy zmatoval černého krále, celou partii drženého v počátečním postavení. Operní partie se stala nejznámější Morphyho partií. V prvním svazku díla Amenities and Background of Chess-Play (1934) od amerického šachisty Williama Ewarta Napiera je dokonce Operní partie považována za nejslavnější šachovou hru vůbec a pochvalně se o ní zmiňoval i druhý mistr světa v šachu Emanuel Lasker. Zároveň je uváděna v řadě učebnic. Někdy však sklízí též kritiku. Britský velmistr John Nunn ji kritizoval mimo jiné proto, že by se dle něj k výuce šachu měly používat spíše partie novější, protože moderní šach se od toho z roku 1858 odlišuje, a nepovažoval ji obecně za obzvlášť dobrou.
Pozadí
Americký šachista Paul Morphy byl ve své době jedním z nejsilnějších hráčů na světě. V roce 1857 se zúčastnil šachového turnaje v New Yorku, kde triumfoval, a o rok později se vydal hrát s evropskými hráči. Svou tzv. operní partii sehrál v mezidobí mezi utkáními s Danielem Harrwitzem a Adolfem Anderssenem. Vítězným zápasem s Anderssenem, tehdy považovaným za nejlepšího evropského šachistu, Morphyho kariéra vyvrcholila.Soupeři Morphyho v operní partii byli dva aristokraté, německý emigrant, sesazený vévoda z Brunšviku a Lüneburgu Karel II., a francouzský hrabě Isouard de Vauvenargues [Isuár d'Vóv(e)nárg], kteří spolu tahy konzultovali. Přestože se o síle těchto hráčů vedou debaty, vévoda z Brunšviku byl pravděpodobně dle jeho jiných partií celkem silným šachistou.
Partie byla sehrána roku 1858 během představení v pařížské opeře (Opéra Le Peletier), kam vévoda amerického šachistu několikrát pozval. Podle Morphyho společníka Fredericka Milnese Edgeho byla vévodova lóže přímo na jevišti a natolik blízko, že „byste mohli bez potíží políbit primadonu”. Ačkoli chtěl Morphy původně nerušeně sledovat operu (Edge se zmiňuje o tom, že Morphy vášnivě miloval hudbu), ze zdvořilosti neodmítl sehrát partii během představení a oba spojence porazil během sedmnácti tahů. Vévoda z Brunšviku hrával se svými společníky během představení i dříve a jednou byl ředitelem divadla kvůli hluku napomenut. O jakou operu se přesně jednalo, není zcela jasné. Pravděpodobně šlo o Rossiniho dílo Lazebník sevillský, uváděla se ale také opera Norma od Vincenza Belliniho, jiné Rossiniho dílo Popelka, eventuálně také Figarova svatba od Wolfganga Amadea Mozarta (Fine, The World's Great Chess Games). Podrobnější informace o utkáních Morphyho s aristokraty jsou uvedeny například v knize D. Lawsona Paul Morphy: The Pride and Sorrow of Chess. Ten uvádí:
…Vévoda z Brunšviku, se kterým se Morphy poprvé utkal 19. září, byl nenapravitelným šachistou, těžko jej bylo vidět jinak než při hře šachů. Edge říká, že jsou častými návštěvníky vévodovy lóže italské opery v Paříži, přičemž i zde vévoda hrával. Při své první návštěvě v říjnu hráli šachy po celé představení Normy. Edge se zmiňuje o nespokojenosti Morphyho, který – ačkoli jím byl pozván – musel sedět zády k jevišti, zatímco čelil vévodovi a hraběti Isouardovi, co se s ním radil… …Dne 2. listopadu slyšeli Lazebníka sevillského, tehdy hrál Morphy svou nejslavnější hru a vévoda se opět radil s Isouardem…
Zde je jedna z nejkrásnějších partií, jaké kdy byly hrány. Je těžké překonat jednoduchost, srozumitelnost a energii této partie. Je to super brilantní partie. Je to vzorová partie, která doslova učila tisíce studentů po celém světě . Zůstává stejně populárním nástrojem výuky dnes, jako byla před 120 lety. Také je málo známým faktem, že vévoda a hrabě byli v té době dva z nejsilnějších amatérských šachistů v celé Evropě .
Mnoho autorů (zejména Reinfeld) kritizovalo Morphyho generaci jako „příliš slabou“. To je nesmysl. (Za 1000 let, až budou mít lidé v mozku zabudované počítačové čipy, se možná někdo podívá na Kasparovovu opozici a bude tvrdit, že jeho oponenti byli příliš slabí!! Hloupost.)
Profesor Arpad Elo prohlásil, že hráče lze posuzovat pouze podle standardů jeho generace!! (Viz oddíl 5.13 na straně 81 knihy Dr. Ela „ Hodnocení šachistů , minulosti a současnosti “)
Jednoduše řečeno, s využitím vědeckých, statistických a matematických srovnání byl Morphy bezpochyby nejlepším hráčem, jaký kdy žil. Stačí změřit „mezeru“, neboli vzdálenost, o kterou je hráč před svou generací. Podle tohoto měřítka byl Morphy na 1. místě, Fischer na 2. místě a Kasparov na 3. místě. (Žádní další se nemusí přihlašovat!!!) (Nejsem jediný, kdo si to myslí. Jeden člověk, který byl v 80. letech nominován na hlavní cenu v matematice (Fieldovu medaili?), napsal na toto téma článek. I on si myslí, že Morphy byl nejlepším hráčem všech dob. {AJG} ---> Více informací a další odkazy naleznete na mé stránce „Nejlepší hráči“ .) Hodnocení také není zcela spolehlivou metodou. Obecně došlo v posledních 20 letech k výrazné inflaci ELO hodnocení. Většina matematiků se shoduje, že se pohybuje kolem [alespoň] jednoho až dvou procent (ročně). Pokud toto číslo přičteme k nejlepšímu hodnocení Bobbyho Fischera (2815 po zápase s Petrosianem), pak by Fischerovo maximální hodnocení po započtení inflace bylo 2860!! To je ve srovnání s Kasparovem velmi příznivé.
Další věc, kterou je třeba zvážit, je, že když Bobby měl více než 2700 bodů hodnocení , nikdo se nenacházel v okruhu 100 bodů od Bobbyho! (kolem roku 1972). [Kasparov měl obvykle alespoň pět až deset hráčů v okruhu 100 bodů od svého hodnocení.]
***
Černev píše:
„Tato partie, dlouho považovaná za klenot Morphyho, má mnohem větší hodnotu než pouhou brilanci. V celé rozsáhlé šachové literatuře NEEXISTUJE ŽÁDNÁ PARTIE(!) , která by se této vyrovnala v jasném a jednoduchém poučení o základních principech. V sedmnácti úžasných taZÍCH vidíme taktická témata jako dvojitý útok, připínání, obětování jezdce, rošáda se ziskem tempa, přidání tlaku na připínání, obět kvality a (fortissimo) oběť dámy k vynucení matu. V celé partii jsou roztroušeny tahy, které selhávají – braní nebo šachy, které výrazně omezují možnosti odpovědi. Jsou zde graficky demonstrovány strategické koncepty, jako je rychlý vývin figur, narušení vývinu soupeře, centralizace, obsazení otevřených sloupců a kontrola dlouhých diagonál.“
Černev pokračuje: „Není divu, že (GM Frank J.) Marshall ji nazval: ‚Nejslavnější partií všech dob!‘“
Jen dodám, že se říká, že by se dal zastavit průměrný rolník na ruských ulicích a ukázat mu tahy této partie a on by dokázal rozpoznat, kdo jsou hráči. A když tuto hru ukážu ve správném bodě vývoje studenta, zdá se, že se mu rozsvítí světla v hlavě.
Myslím, že studium Morphyho partií je dobrým prvním krokem pro KAŽDÉHO - ale zejména pro začátečníka - kdo chce zlepšit svou taktiku. Každý, kdo si koupí knihu Morphyho partií a poté tyto partie podrobí důkladnému a pečlivému studiu, by se rozhodně zlepšil.
Morphy,Paul - Karl II., vévoda z Brunšviku; hrabě Isouard de
Vauvenargues
Opéra Hous: Morphy-Duke of Brunswick Paris, 02.11.1858
Všimněte si, že obě strany kontrolují svá příslušná pole „dáminy pětky“ (d5 pro bílého a d4 pro černého - také v menší míře f5 a f4). A obě strany nyní mohou vytáhnout své královské jezdce a královské střelce a poté co nejrychleji provést rošádu. Všimněte si také, že obě strany mají nyní také volnou diagonálu pro vývin svých dam, ale obvykle - pokud váš soupeř nezahraje nepřesný tah - neměli byste vyvíjet dámu brzy v zahájení.
Bílý dalším tahem ovládá střed, vyvíjí figuru, připravuje případně malou rochádu a také silně útočí na černého pěšce e5.
.jpg)
X
Asi nejlepší obranou je hrát takový jakýsi gambit za černé 4..Jd7! 5.exd6 Sxd6 a snažit se uplatnit náskok ve vývinu jako kompenzaci za pěšce.
5.Dxf3!
Steinitzovo doporučení 5.gxf3 dxe5 6.Dxd8+Kxd8 7.f4 je také dobré, ale Morphy raději ponechává dámy . Poté, co černý znovu získá pěšce na e5, má bílý značný náskok ve vývinu. Vzetí dámou je nejpřirozenější, protože udržuje zdravou strukturu pěšců na královském křídle.
Později Steinitz řekl, že byste měli vzít pěšcem 5.gxf3 dxe5 6.Dxd8+Kxd8 7.f4 a hrát koncovku se dvěma střelci. Uvedl jednu variantu na podporu tohoto tvrzení: 7...Jf6 8.fxe5 Jxe4 9.Sg2 Jc5 Brání pěšce. 10.b4 a po odskoku jezdce vezme b7, vyhrává. To je typické pro Steinitzovy myšlenky a typická varianta.
5...dxe5
6.Sc4?
[Smích] Mám kamaráda, který ukazuje tuto partii a říká: „Můžu ti ukázat svou partii proti vévodovi z Brunšviku“.
Úplně nejsilnější postup za bílého spočívá v tahu 6.Db3!, například: 6...Jd7! (6...b6?! 7.Jc3! a6! (7...Jf6? 8.Sc4 Sd6 9.Sxf7+ Kf8 10.Se3+–) 8.Jd5! Jd7 9.Sg5! Db8 (9...Dxg5?? 10.Jxc7++–) 10.Dc3!+– 2.47 (28)) 7.Dxb7 Vb8 8.Dxa7 Sc5 9.Da6 Dh4 10.De2+– Černý má sice náskok ve vývinu, ale za cenu dvou pěšců. Podle mého názoru je tato pozice pro bílého poměrně snadno vyhraná. Podívejme se ještě na pár dalších možných tahů: 10...Jgf6 11.Jc3 Sb4 12.Sd2 Sxc3 13.Sxc3 Jxe4 14.a4! Jxc3 15.bxc3 Df6 16.Dc4 Db6 17.a5 Dc5 18.Dxc5 Jxc5 19.Sc4 Ke7 20.a6+- a i když se černému podařilo dobýt jednoho pěšce zpět, jeho koncovka je kvůli postouplému a volnému pěšci a6 prohraná.
V roce 1993 zde proti mne zahrál v oblastním přeboru Vladimír Motáček ml. asi nejlepší obranu 6...Df6! Po 7.Db3 b6??
(Mělo se stát 7...Jd7! 8.Dxb7 Vb8 9.Dd5 (9.Dxa7?? Sc5–+) 9...Dg6 10.0–0, ale pozice bílého by byla i tak vyhraná, například dále 10...Jgf6 11.Dc6 Dxe4 12.Dxc7 a nedá se říci, že by měl černý za pěšce plnohodnotnou kompenzaci.) ¨
8.Jc3! Sc5? (8...Sd6!+-) 9.Se3! Sd6? (Správné bylo 9...Jd7!+-, což proti mne zahrál na serveru www.redhotpawn.com v online partii v roce 2021 uživatel s nickem Auldgrumpy. Přišlo 10.0-0-0 Je7 11.Vxd7!! Kxd7 12.Sxc5 bxc5 13.Vd1+ Ke8 14.Jb5! a dosáhl jsem snadno vyhrané pozice.) 10.0-0-0! a6? (10...Jd7!+-) 11.Da4+? (Zde jsem podcenil velmi silnou možnost 11.f4! s ideou otevření sloupce f pro věž, např. 11...Jc6 s ideou Ja5 12.Da4 Jge7 13.Jd5+-) 11...c6? (Brutálně oslabuje pěšce b6 a přitom pole d5 nekryje, lepší bylo 11...Jd7!?+- nebo 11...Kf8!?+-) 12.Jd5! Dg6 13.Jxb6 Va7? (13...Jh6!+-) 14.Jc8! Vd7? (14...Sc7! 15.Sxa7+-) 15.Jxd6! Vxd6? (Nutné bylo vzít dámou, ale to je samozřejmě konec) 16.Vxd6? (Tady jsem přehlédl super silný tah 16.Db4!, po kterém vysí jak věž, tak i jezdec b8. Např. 16...Jd7 17.Vxd6+-) 16....Dxd6 17.Sb6? (Na první pohled velmi silný tah, protože hrozí Vd1 s průnikem věže na d8, ale mnohem silnější bylo rovnou 17.Vd1! s hrozbou Db3 a černý v podstatě nemá co hrát a nejlépe udělá, když vymění dámu za bílou věž, ale to je samozřejmě na vzdání) 17...Je7? (17...Jd7! 18.Dxa6+-) 18.Vd1 Dh6+ 19.Kb1 0-0 20.Sc5! Df6 (20...Dh4! 21.Db4!+-) a zde jsem zahrál velmi vynalézavě 21.Da5? (s efektní hrozbou Dd8, ale přesto jednoduché 21.Db4! bylo ještě silnější. ) 21...Ve8? (21...Jg6! 22.Sxf8+-) 22.Dc7?? (s hrozbou Sxe7, ale tento tah zbytečně nevyhrává hned, což by zaručil tah 22.Vd8!+-.) 22...Jg6 23.Sa7! a černý se vzdal.
Všiměte si, že Fischerem popisované dvě jeho simultánní partie se vyvíjely úplně stejně až do 8.Jc3! a v obou se pak hrálo 8...c6?. Fischer pak zahrál 9.Sg5? a napsal, že je to velmi dobrý tah. No vypadá hezky, ale ve skutečnosti je dost slabý, mnohem silnější by bylo totiž 9.Jd5!!, například 9....cxd5 (9...Dd8 10.Se3! Jd7 11.Jxb6!! Sb4+! (Uvolňuje především králi pole f8, chybné by bylo 11...Jxb6? 12.Sxf7+ Kd7 13.0-0-0++- a úplně špatně je 11...axb6?? pro dvoutahový mat po 12.Sxf7+) 12.c3 Sxc3+! 13.bxc3 axb6 14.Sxf7+ Kf8 15.0-0 Jgf6 16.Se6 De7 17.Sxd7 Jxd7 18.Vfd1 s jasně vyhranou koncovkou.) 10.Sb5+ Jc6 11.Sg5! Dg6 12.Dxd5+-
Podíváme se ještě na Fischerův tah 9.Sg5?, černý prostě hraje 9...Dxg5! 10.Sxf7+ a teď nikoliv slabé 10...Ke7?, které Fischer uvádí, ale 10...Kd7! 11.Sxg8! samozřejmě dosáhne bílý také vyhrané pozice, ale prostě po 9.Jd5!! dosáhne bílý mnohem více. Podíváme se jetě na variantu, kterou Bobby Fischer hrál v oněch dvou simlutánkách očima analýzy: 9.Sg5? Dg6? 10.Vd1! Se7?? (Další hodně špatný tah, který Fiscehrovi urychlil výhru, správné bylo 10...Jf6! 11.Sxf6 Dxf6 12.Vd3+-; Fischer ještě uvádí variantu 10...Jd7 a uvádí, že by sebral na f7, vyměnil tam i dámy a dobral věží na d7 a měl by v koncovce o pěšce více. Nicméně je zde k dispozici ještě silnější pokračování v podobě nádherného tahu 11.Jb5!!, například 11...cxb5 12.Sxb5 a vyhraje.) 11.Sxe7 atd. Bílého pozice je samozřejmě vyhraná.
V mé online partii na serveru redhotpawn.com proti mne v roce 2021 zahrál uživatel s nickem daddyhawkins8 další špatnou obranu 6...f6??, zahrál jsem 7.Db3 s hrozbou dvoutahového matu a zároveň s hrozbou dobrání jezdce g8 a stál jsem na výhru.
7.Db3!
Toto je již vítězný tah, protože ohrožuje dva pěšce. Nyní černý zahrál chytrý tah:
V roce 1990 zde proti mně zahrál Jiří Kocman v našem oddílovém přeboru tah 7...b6?? a dostal samozřejmě mat druhým tahem 8.Sxf7+ Ke7 9.De6 mat.
8.Jc3!
Morphymu se nelíbili takoví pěšci, jako ten na b7. Znal hodnotu vývinu. Ve skutečnosti byl prvním hráčem, který skutečně pochopil, že vývin v úvodní fázi je jedním ze základních principů zahájení. A po 8. Dxb7, pak 7...Db4+; a černý vynucuje výměnu dam.
Dalším široce podceňovaným faktem je, že: Morphy většinou raději ponechával svou dámu na šachovnici!
Materiální 8.Dxb7? Db4+ 9.Dxb4 Sxb4+ 10.c3 Sc5 11.f3+– sice taky vede k výhře v koncovce, ale Morphyho tah je mnohem silnější.
8...c6!
Nejlepší tah, který umožňuje černému bránit svého pěšce a zároveň posiluje bílá pole, která již byla oslabena výměnou černého bělopolného střelce.
Kryje pěšce b7. Po 8...Jbd7 by přišlo 9.Dxb7 Dd8 10.Se3 Sd6 11.0–0–0+– atd.
Po 8...Db4 zase 9.Sxf7+ Kd8 10.De6 De7 11.Dc4+– atd.
Černý je zde v jakési zugzwangové pozici. Nemůže vyvinout dámského jezdce, protože pěšec visí, střelec je kvůli dámě zablokován.
O dost silnější je 9.Se3! s jasným úmyslem rochovat na dlouho s hrozbou Sxf7+ a po Dxf7 Vd8+ se ziskem dámy, takže černý by pokračoval asi 9...b6, čímž se zbavuje slabiny b7 a bílý po 10.0–0–0 Jbd7 11.Vd2 s dalším Vhd1 získá strategicky vyhrané postavení.
Černý mohl hrát třeba 9...Ja6!?, například 10.Sxa6! (10.Jd5?? cxd5 11.Sb5+ Kd8 12.Sxa6 bxa6 13.Sxf6 Dxf6 14.Dxd5+ Kc7 15.0–0–0 (15.Dxa8?? Sb4+–+) 15...Dc6 16.Dxf7+ Kb6 17.Db3+=) 10...bxa6 11.Sxf6 gxf6! (11...Dxf6 12.Db7! Vd8 13.Vd1+–) 12.0–0+–
Nejlepší obranou bylo ale 9...Kd8! a dále 10.Vd1+ Kc7 11.Sxf7+– atd.
10.Jxb5!!
Přijetí oběti je hodně špatné, dobré bylo 10...Db4+!. Hra by pak poktračovala asi takto: 11.Jc3 Dxb3 12.axb3 a5, ale i tak je pozice bílého vyhraná.
Černý se nyní potýká s dalším připíchnutím na klíčové diagonále a4-e8!! Toto připíchnutí na nějakou dobu téměř paralyzuje celou černou armádu.
Černí by nyní rádi vyměnili dámy po 12...Db4+ a proto je rocháda pro bílého jasnou volbou.
12.0–0–0
.jpg)
Vynikající tah. Defenzivní jezdec je okamžitě použit v pozici. (Vyvíjí se tak větší tlak na zablokovaného jezdce na d7.)
(Všechny ostatní tahy vedou ke ztrátě dámy nebo k matu.)
Tohle je mnohem silnější než 12.0-0?! Navíc je bílý král zcela v bezpečí před útokem. Velká rocháda je obvykle sama o sobě nebezpečná a nechává monarchu o něco více zranitelného, než když rošujete nakrátko.
Odstranění dalšího obránce
Svým dalším tahem bílý vyvíjí na pozici neuvěřitelný tlak.
Nešlo 14...g6?? pro 15.f4! Dd8! 16.Sxd7+ Jxd7 17.Sxd8+–
15.Sxd7+!
Morphy by získal vyhranou pozici, i pokud by vyměnil dámy, nebo sebral jezdce na f6. Takto partii zakončí obětí dámy.
Morphy hledal brilanci. 15.Dxe6+ fxe6 16.Sxf6 dává snadno vyhranou koncovku.
Lepší bylo 15...Dxd7! 16.Db8+ Ke7 17.Dxe5++– atd.
16.Db8+!
Morphy zakončuje obětí dámy.
16...Jxb8 17.Vd8# 1–0
Reakce
Operní partie Paula Morphyho je pravděpodobně nejznámější hrou tohoto šachisty. Emanuel Lasker, druhý mistr světa v šachu, celou partii roku 1907 okomentoval jako skvělou. Lasker též vychválil 8. tah bílého, ve kterém Morphy nesebral pěšce (dle Laskera „řeznická metoda”) a dále vyvíjel figury, což Lasker považoval za „metodu umělce”. V prvním svazku díla Amenities and Background of Chess-Play (1934) od amerického šachisty Williama Ewarta Napiera je dokonce Operní partie považována za nejslavnější hru vůbec. Roku 2013 operní partii označil za svou nejoblíbenější britský velmistr Nigel Short. Od roku 1908 ji uvádí coby studijní materiál řada šachových učebnic a jako ukázku díla Paula Morphyho ji zařadil bývalý mistr světa Garri Kasparov do své čtyřdílné knihy Moji velcí předchůdci jako jednu z pěti Morphyho partií.
Operní partie však ne vždy sklízela pouze pozitivní reakce. Například jiný britský velmistr John Nunn se k ní vyjádřil kriticky. Napsal, že to „není obzvláště dobrá hra, jaká by se dala očekávat, když se nejsilnější hráč své doby postaví proti dvěma amatérům”. Kritizoval také stáří partie s ohledem na to, že je využívána i v moderních výukových materiálech. Dle něj by se k výuce šachu měly používat spíše partie novější, reflektující jiné pojetí šachové hry ve srovnání s romantickou šachovou školou 19. století
Tento matový vzorec se v souvislosti s touto hrou někdy nazývá „operní mat“. Kromě krále hrají v matu roli všechny zbývající bílé kameny . Pozice tedy splňuje definici ekonomického matu . Ekonomický mat je jeden z mála termínů, které používají tvůrci šachových úloh k popisu estetických vlastností matové pozice; související pojmy zahrnují čistý mat, modelový mat a ideální mat . Konečná pozice téměř splňuje kritéria modelového matu, ale selhává z jednoho důvodu: existují dva důvody, proč černým králem nelze ustoput na pole f8. Je obsazeno střelcem stejné barvy a je napadeno bílou věží.
Díl 2: - Geniální buřič, který usměrnil romantický šach a přitom se od něj Morphy učil útočit.

.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
.jpg)
Komentáře
Okomentovat