Mnohostranný génius, který viděl za šachovnici
Emanuel Lasker (24. prosince 1868, Berlinchen – 11. ledna 1941, New York) byl německý šachový velmistr, mistr světa v šachu v letech 1894 až 1921, tedy 27 let. Byl prvním, kdo důsledně používal psychologii v šachu. Vystudoval matematiku a od mládí se věnoval rovněž šachu. Titul mistra světa získal vítězstvím nad Wilhelmem Steinitzem 10:4 (=5) a obhájil jej nejprve v odvetném zápase se Steinitzem 10:2 (=5), a pak v zápasech s Frankem Marshallem 8:0 (=7), Siegbertem Tarraschem 8:3 (=5), Karlem Schlechterem 1:1 (=8) a Davidem Janowským 8:0 (=3). Jeho nástupcem se stal roku 1921 José Raúl Capablanca.
Po ztrátě titulu Lasker ještě dlouho na turnajích dokazoval, že je s ním nutno stále počítat. Vyhrál turnaj v Moravské Ostravě roku 1923 (před Richardem Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde byl první před Capablancou a Alexandrem Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Jefimem Bogoljubovem. V roce 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel svou vlast opustit a jeho majetek byl zkonfiskován, protože byl židovského původu. Odešel do Anglie, pak do Sovětského svazu a nakonec se natrvalo usídlil v New Yorku, kde v roce 1941 zemřel.
Život
Do roku 1894
Lasker se narodil dne 24. prosince 1868 ve 3 hodiny odpoledne v tehdy pruském městečku Berlinchen (dnes Barlinek v Polsku) jako syn chazana místní synagogy Adolfa Laskera a jeho manželky Rosalie Israelsohnové. Měl dvě mladší sestry, Theofilii a Amalii. Od útlého věku měl nadání na matematiku. Navštěvoval reálné gymnázium v městě Landsberg an der Warthe.
Když bylo Emanuelovi jedenáct let, byl poslán na gymnázium do Berlína. Tam žil se svým osm let starším bratrem Bertholdem, studentem lékařské fakulty berlínské univerzity a také šachistou. Na začátku 90. let 19. století patřil Berthold do druhé desítky neoficiálního světového žebříčku. Na jeho popud také Emanuel začal hrát šachy, právě bratr mu zakoupil šachovou sadu a hru jej naučil. Aby měl Emanuel zajištěné slušné živobytí, hrával karetní hry a šachy, zejména v kavárně hotelu Kaiserhof. Jeho rodiče se však báli, že se Emanuel kvůli své velké zálibě v šachu vzdá studií a hře propadne dočista. Přikázali tedy Bertholdovi, aby Emanuela přehlásil na jiné gymnázium. To však Emanuelovu budoucí šachovou kariéru ještě posílilo, jelikož ředitelem tohoto gymnázia byl jeden z nejlepších hráčů místního šachového klubu a jeho předseda.
Po ukončení této střední školy nastoupil v roce 1889 na matematickou fakultu berlínské univerzity. Již rok poté však přešel na Univerzitu Georga Augusta v Göttingenu. Nadále se živil zejména hrou o peníze. O rok později získal na regionálním turnaji ve slezské Vratislavi (tehdy Breslau), který vyhrál společně s Emilem von Feyerfeilem, titul šachového mistra, čímž se jeho šachová kariéra posunula k účasti na silnějších turnajích. V Amsterdamu 1889 skončil druhý za Amosem Burnem. V Berlíně pak porazil Curta von Bardelebena 2,5:1,5. V roce 1890 skončil na turnaji ve Štýrském Hradci třetí za maďarským šachistou Guylou Makovetzem a Rakušanem Johannem Heinrichem Bauerem. V Liverpoolu porazil Henryho Edwarda Birda 8,5:4,5 (+7 -2 =3). Bez jediné porážky zdolal v Berlíně Jacquese Miesese 6,5:1,5 a ve Vídni Bertholda Englische 3,5:1,5.
V roce 1892 vyhrál Lasker turnaj v Londýně (před J. H. Blackburnem, Jamesem Masonem Isidorem Gunsbergem a H. E. Birdem) V zápasech porazil v Londýně J. H. Blackburna 8:2 (8 výher, 4 remízy) a v Newcastle upon Tyne Henryho Edwarda Birda 5:0 (5 výher). Roku 1893 odjel na americké turné. Šachový turnaj v New Yorku 1893, pořádaný Manhattanským šachovým klubem, vyhrál s plným počtem bodů ze 13 partií. Poté porazil v Havaně Celsa Golmaya y Zúpideho 2:0 (=1) a Andrese Clementa Vasqueze 3:0 a v New Yorku Jacksona Showaltera 6:2 (=2) a Ala Ettlingera 5:0.
Podle systému Chessmetrics se světovou jedničkou Lasker stal v polovině roku 1890.
V té době vyzval Lasker k zápasu Siegberta Tarrasche, který vyhrál turnaje v Breslau (1889), v Manchesteru (1890) a v Drážďanech (1892). Tarrasch však odmítl s tím, že by nabídku přijal, jen kdyby Lasker vyhrál nějaký velký mezinárodní turnaj. Konkrétně řekl: „[...] Chtěl-li Lasker prověřit svou sílu, neměl odmítat účast na turnaji v Drážďanech.“
Zisk titulu mistra světa v zápasech se Steinitzem
Dosažené výsledky však přesvědčily Laskera, že je natolik silný, aby mohl vyzvat stávajícího mistra světa Wilhelma Steinitze k zápasu o titul. Na rozdíl od Tarrasche Steinitz výzvu přijal a po delších jednáních bylo dohodnuto, že se bude hrát do deseti výher, a to nejprve v New Yorku. Po dosažení čtyř výher u jednoho ze soupeřů se pak zápas přesune do Filadelfie a po dalších třech výhrách jednoho soupeře se zbytek zápasu měl odehrát v kanadském Montrealu. Vítěz by obdržel 2250 dolarů.
Zápas začal v Manhattan Chess Clubu v New Yorku dne 15. března roku 1894. Ještě po šesti partiích byl stav 2:2 (=2), ale poté Steinitz prohrál dvě partie a po první třetině zápasu, která skončila 5. dubna, prohrával 4:2 (=2). Během devítidenní přestávky se hráči přesunuli do Filadelfie, kde se ale hrály od 14. do 21. dubna pouhé tři partie, přičemž všechny vyhrál Lasker. Steinitz prohrál celkem 5 partií za sebou, než se zápas přemístil do Montrealu, kde začalo hrát o další dva týdny později. Skóre tehdy bylo 2:7 pro Laskera.
V Montréalu se začalo hrát 3. května a Steinitzovi se podařilo upravit stav zápasu na 4:7 (=3), když vyhrál 2 partie za sebou. Lasker však poté vyhrál patnáctou i šestnáctou partii a dosáhl tak stavu 9:4 (=3). Od této chvíle by ztráta partie znamenala pro Steinitze ztrátu titulu. Vyhrál pak 17. partii a remizoval osmnáctou. Pak následovala devatenáctá partie odehraná 26. května 1894, byla poslední partií zápasu – Steinitz ji prohrál. Na počest nového mistra světa 3krát zajásal a odešel hrát karetní hry se svými přáteli. Lasker zvítězil 10:5 (=4) a získal titul mistra světa.
Někteří šachisté Laskera však stále za mistra světa nepovažovali, výhru Laskera připisovali Steinitzově vysokému věku.
Po ztrátě titulu využil Steinitz svého práva a vyzval Laskera k odvetnému zápasu. Tento zápas se však uskutečnil až po dvou letech a mezitím byly uspořádány tři významné šachové turnaje, na kterých mohl Lasker potvrdit své světové prvenství:
- Prvním z nich byl „super“ turnaj v Hastingsu v roce 1895, na kterém hráli všichni přední světoví šachisté té doby. Nový mistr světa však na turnaji neuspěl a skončil až třetí za tehdy ještě vcelku neznámým Američanem Harrym Nelsonem Pillsburym a Michailem Čigorinem. Důvodem mohlo být to, že před turnajem měl břišní tyfus.
- Následoval turnaj v Petrohradě, konaný na přelomu let 1895/96. Lasker zvítězil o 2 body před Steinitzem.
- Vyhrál pak i turnaj v Norimberku roku 1896 se 13 body před Maróczym na 2. místě a Pilsburym a Tarraschem na 3. místě. Steinitz skončil až šestý a podle Hannaka byl se svým umístěním velmi nespokojen, když si neuvědomil, že pro muže jeho věku se jednalo o dobrý výsledek. Naopak Lasker si konečně vydobyl plné uznání šachové veřejnosti.
Odvetný zápas Lasker – Steinitz se hrál od 7. listopadu roku 1896 do 13. ledna roku 1897 v Moskvě. Steinitzova forma však byla nevalná a jeho fyzický stav dosti špatný. Trpěl nespavostí, nervovou vyčerpaností a špatně se pohyboval. Lasker vyhrál prvních pět partií, a nakonec zvítězil 10:2 (=5). Čtyři týdny po ukončení zápasu musel být převezen na psychiatrickou kliniku.
Vítězství v zápasech s Marshallem a Tarraschem
Po definitivní Steinitzově porážce se Lasker uchýlil na tři roky do soukromí a věnoval se studiu matematiky a filozofie. Během jeho nečinnosti se však do povědomí dostal Siegbert Tarrasch.
Dlouhá historie Tarraschova soupeření s Laskerem začala Tarraschovým vítězstvím na významném mezinárodním turnaji ve Vídni roku 1898, pořádaném u příležitosti padesátého výročí nastoupení rakouského císaře Františka Josefa I. na trůn, kterým se Tarrasch dostal na první místo mezi budoucími vyzývateli mistra světa. Avšak zápas mezi oběma velikány tehdejšího šachového světa se uskutečnil až po deseti letech. Jednání o jeho realizaci byla tak spletitá a plná vzájemného osobního napadání, že není možno zcela objektivně posoudit, kdo ze soupeřů měl vinu na jeho neustálém odkládání. Je však jisté, že Siegbert Tarrasch byl v letech 1898 až 1903 ve vrcholné formě, ale k zápasu o titul mistra světa se v té době nedostal. Lasker zřejmě střetnutí odkládal až na dobu, kdy mu už Tarrasch nebude rovnocenným soupeřem.
V zápasech o titul mistra světa tak nastala dlouhá přestávka, ve které se oba soupeři snažili dokázat své prvenství turnajovými výsledky, přičemž se vzájemnému střetnutí vyhýbali. Lasker pak vyhrál 28 kolový turnaj v Londýně v roce 1899, které získal s velkým náskokem, ale bez Tarraschovy účasti. Na dalším velkém turnaji v Paříži roku 1900 Lasker rovněž zvítězil, ale opět bez Tarraschovy účasti. Tarrasch bez Laskerovy účasti zase zvítězil na turnaji v Monte Carlu roku 1903.
Po vítězstvích v Londýně a Paříži se věnoval studiu, a v lednu 1902 získal doktorát na univerzitě v Erlangenu.
Další významný turnaj v Cambridge Springs roku 1904 však přinesl (i přes Laskerovu účast) nečekané vítězství americkému hráči Franku Jamesovi Marshallovi. Turnaj ve Scheveningenu roku 1905 a v Norimberku roku 1906 pak potvrdil, že Marshallovo vítězství z Cambridge Springs nebylo zase až tak náhodné. Po svém vítězství na těchto turnajích Marshall využil příznivé situace, že jednání o zápase mezi Laskerem a Tarraschem neustále váznou, s pomocí mecenášů si opatřil potřebné finanční krytí a vyzval Laskera k zápasu.
Střetnutí mezi Laskerem a Marshallem začalo 26. ledna roku 1907 v New Yorku, pokračovalo ve Filadelfii, v Baltimore a v Chicagu a skončilo v Memphisu 8. dubna. Podmínkou vítězství bylo dosažení osmi výher. Průběh zápasu jasně ukázal, že Marshall (který navíc hrál nervózně a bázlivě) nebyl pro Laskera vážným soupeřem. Lasker vyhrál 8:0 (=7).
Mezitím vyhrál Tarrasch turnaj mistrů v Ostende v roce 1907 a vydal prohlášení, že proti jeho výsledkům nemůže nikdo postavit stejné úspěchy, a to ani Lasker, který se od roku 1904 turnajů opět nezúčastňoval. Bylo zřejmé, že dlouho odkládané střetnutí se již musí uskutečnit. Patronát nad zápasem převzal německý šachový svaz, byly konečně dohodnuty podrobné podmínky včetně finančních a bylo určeno, že se opět bude hrát do osmi výher.
Zápas mezi Laskerem a Tarraschem, poznamenaný napjatou atmosférou mezi oběma soupeři, začal 17. srpna roku 1908 v Düsseldorfu a měl velmi rychlý průběh (skončil již 30. září), neboť bylo stanoveno, že se bude hrát šestkrát týdně. Začátek zápasu se Tarraschovi nepovedl. Po čtyřech düsseldorfských partiích prohrával 1:3, a za tohoto stavu se oba aktéři zápasu stěhovali do Mnichova. Zde mistr světa získal pátou partii, v šesté přišla první remíza a sedmou vyhrál opět Lasker.
Za stavu 1:5 (=1) se Tarrasch trochu vzpamatoval, uhrál dvě remízy za sebou a v desáté partii dosáhl cenného vítězství v jedné ze svých nejlepších partií. V jedenácté partii však sehrál špatné zahájení a Lasker získal šestou výhru. Ve dvanácté partii však Tarrasch opět vyhrál a upravil tak průběžný výsledek zápasu na 3:6 (=3). Za tohoto stavu si Lasker vybral týdenní volno a tomto po odpočinku vyhrál třináctou partii. Tím přivedl Tarrasche do kritické situace, neboť další porážka by znamenala konec zápasu.
Další dvě partie skončily po úporné Tarraschově snaze remízami (čtrnáctá dokonce po 119 tazích), ale v šestnácté prokázal Lasker lepší nervy a výhrou získal celý zápas poměrem 8:3 (=5).
Vítězství v zápasech se Schlechterem a Janowskim
Hned po skončení zápasu s Tarraschem přijal Lasker výzvu od rakouského šachisty Karla Schlechtera. Než však k zápasu došlo, vyzval jej roku 1909 ve Francii naturalizovaný Polák David Janowski, který se však k zápasům o titul mistra světa v šachu dostal stejně jako Tarrasch až v době, kdy měl vrchol své šachové kariéry již v podstatě za sebou.
V květnu roku 1909 sehrál Lasker s Janowskim v Paříži nejprve krátký zápas na čtyři partie, který měl potvrdit, že Janowski je vhodný jako vyzyvatel. Zápas skončil 2:2, a tak jednání pokračovala. Bylo dohodnuto, že vlastní zápas se uskuteční v říjnu a v listopadu v Paříži a vítězem se stane ten, kdo získá více bodů z deseti partií. Lasker však dobře věděl, že Janowski, jehož největší slabinou byla značná nevyrovnanost ve vedení boje, není pro něho vážným soupeřem. Protože v době zahájení zápasu měl již dohodnuto, že v lednu roku 1910 bude obhajovat svůj titul v zápase se Karlem Schlechterem, navrhl Janowskému sehrát jejich střetnutí jako exhibici, s čímž Janowski nakonec souhlasil.
Zápas mezi Laskerem a Janowskim se hrál v Paříži od 19. října do 9. listopadu roku 1909 a jeho průběh jasně ukázal, že šlo o střetnutí dvou nerovných soupeřů. Po nerozhodné první partii prohrál Janowski čtyři partie za sebou, v šesté sice po hrubé Laskerově chybě zvítězil, ale to bylo z jeho strany všechno. Ve zbývajících čtyřech partiích Lasker vyhrál ještě třikrát a zvítězil tak celkově 7:1 (=2).
Karl Schlechter byl pro Laskera těžším soupeřem, neboť šlo o klidného a vyrovnaného hráče, který byl v té době na vrcholu své šachové dráhy. Šlo o vrcholného představitele tzv. vídeňské školy, založené na opatrnosti, bylo jej velmi těžké porazit a brzy získal pověst remízového krále.
Zápas Lasker – Karl Schlechter se měl původně hrát na třicet partií, ale žádný organizátor nechtěl přistoupit na přehnané Laskerovy finanční požadavky. Nakonec se Lasker musel spokojit jen se společnou (a oproti původním Laskerovým nárokům třetinovou) nabídkou Wiener Schachklubu (za kterou stála Rothschildova dotace) a Berlínské šachové společnosti (Berliner Schachgesellschaft), přičemž počet partií zápasu byl stanoven na deset. V případě nerozhodného výsledku zůstal titul stávajícímu mistru světa. Opatrný Lasker nastoupil k tak krátkému zápasu se Schlechterem jistě až po dlouhých úvahách, neboť hrozilo velké nebezpečí nahodilého výsledku. Učinil tak nejriskantnější krok své šachové kariéry a šachovému světu připravil jeden z nejdramatičtějších zážitků, které kdy boj o titul mistra světa přinesl.
Zápas začal 7. ledna 1910 ve Wiener Schachklubu a již první čtyři partie, které skončily remízami, jasně naznačily indispozici mistra světa v tomto zápase. Lasker mnohdy opomenul silnější tah a také několikrát nedokázal zužitkovat dosaženou výhodu. Pak přišla pátá partie, poslední, která se hrála ve Vídni. Mistr světa hrál s černými kameny iniciativně, a když získal druhého pěšce, zdálo se, že zvítězí. Pak však dovolil po dámském křídle proniknout bílé dámě s věží skrz svou obranu a umožnil tak Schlechterovi rozhodnout partii ve svůj prospěch. Vídeňští diváci uspořádali po skončení hry vítězovi partie velké ovace.
Do druhé poloviny zápasu, která se hrála po týdenní přestávce od 29. ledna v Berlíně, nastupoval tak Lasker za stavu 0:1 (=4). Hned v šesté partii Lasker ostře útočil, ale Schlechterovu obranu neprorazil. Remízou skončila i sedmá partie, nejzajímavější z celého zápasu, kdy Schlechter po nezvyklém zahájení našel pěknou oběť figury, a jen kvalitní obrana zachránila mistra světa před druhou porážkou. Rovněž tak osmá a devátá partie skončily nerozhodně, a tak byl před poslední desátou partií stav 1:0 (=8) pro Schlechtera. Po zahájení Lasker zaútočil, nepokračoval však zcela korektně. Schlechter byl ale nervózní, přehlédl v napětí boje šanci na výhru a v pozici, kdy mohl dosáhnout remízy, zvolil špatné pokračování. Lasker se chopil poslední příležitosti a partii vyhrál. Vyrovnal tak celkový stav zápasu na 1:1 (=8) a se značnou dávkou štěstí svůj titul obhájil.
V listopadu téhož roku se uskutečnil Laskerův druhý zápas s Janowskim, který byl opět dotován Berlínskou šachovou společností. Ze všech zápasů o titul mistra světa byl tento nejen nejméně významný, ale dokonce naprosto zbytečný, neboť po zcela jasné porážce Janowského v Paříži roku 1909 neměl žádný sportovní smysl. Byl to spíše obchodní podnik mistra světa a zřejmě také náhrada pro Janowského za první zápas, který nebyl oficiálním střetnutím.
Zápas se hrál v Berlíně na jedenáct partií od 8. listopadu do 8. prosince roku 1910 a skončil ještě drtivější porážkou Janowského 8:0 (=3) než zápas první. Jen na začátku vyzyvatel trochu vzdoroval a po třetí partii prohrával jen 1 : 0, ale pak neopatrnou hrou s ambiciózními zápletkami prohrával s klidným a rozvážným Laskerem jednu partii za druhou.
Získání titulu velmistra
Po druhém zápase s Janowskim se Lasker opět odmlčel a věnoval se svým matematickým a filozofickým pracím. Jeho návrat na šachové kolbiště přinesl až rok 1914, a byl to návrat triumfální. Lasker potvrdil své mistrovství na turnaji v Petrohradě, který měl určit jeho soupeře pro další zápas o titul mistra světa. Šlo o jeden z největších turnajů dvacátého století a zúčastnila se ho prakticky celá tehdejší světová špička (jen Duras, Maróczy a Schlechter museli pro politické napětí mezi Ruskem a Rakouskem-Uherskem pozvání na turnaj odmítnout).
Jedenáct hráčů sehrálo nejprve první kolo systémem každý s každým a prvních pět postoupilo do dvoukolového finále. Po prvním finálovém kole vedl Capablanca s náskokem 1,5 bodu před Laskerem a Tarraschem, za nimi následoval Aljechin s Marshallem. Ve finále ale Lasker Capablancu předstihl, protože jej jednak sám porazil, a jednak mu bezděčně pomohl jeho starý sok Tarrasch, který rovněž nad Kubáncem zvítězil.
Po skončení turnaje udělil účastníkům finále ruský car Mikuláš II. titul šachového velmistra. Bylo to poprvé v šachové historii, kdy byl takovýto titul udělen.
Ztráta titulu s Capablancou
Hned po skončení světové války se dostala do popředí otázka zápasu o titul mistra světa mezi Laskerem a Capablancou, který si právo vyzvat Laskera vybojoval na turnaji v Petrohradě v roce 1914. Předcházela mu opět, jak už bylo u Laskera zvykem, celá řada složitých jednání, zápas však oddálila první světová válka. A Capablanca nadále dokazoval své mistrovství. Například v roce 1919 byl v anglickém Hastingsu uspořádán turnaj na oslavu vítězství ve světové válce a Capablanca v něm (při Laskerově neúčasti) bez problémů zvítězil, když ztratil jen půl bodu s druhým Kostićem.
Roku 1920 dokonce Lasker rezignoval na svůj titul ve prospěch Capablancy bez boje, ale když dostal 11 000 dolarů souhlasil, že sehraje s Capablancou zápas o titul. Ten se konal v Havaně na jaře roku 1921 od 15. března do 20. dubna a hrál se na osm vítězství při maximálním počtu dvaceti čtyř partií. Po čtyřech remízách přišla pro Laskera (stejně jako v zápase se Schlechterem) pátá nešťastná partie, ve které Lasker po živé hře obětoval kvalitu za pěšce, ale ve vyrovnané, ovšem poněkud nepřehledné pozici se dopustil hrubé chyby, po které musel partii vzdát. Laskerova chyba byla důsledkem jeho únavy z těžkých předchozích partií a ukázala, že kondice mistra světa není nejlepší. Již po páté partii si Lasker stěžoval na nevhodné havanské klima – sotva právem, protože v jarních měsících je na Kubě počasí pro Evropana nejvhodnější.
Další čtyři partie skončily opět nerozhodně, ale v desáté Capablanca skvělým výkonem s černými kameny v přesně vedené koncovce Laskera opět porazil. Poprvé byl Lasker v zápase o mistra světa pozadu o dva body, ale jeho tragédie tím nekončila. Hned nato vyhrál Capablanca v útočném stylu i jedenáctou partii a stav 0 : 3 (=8) byl pro mistra světa již zoufalý. Po dvou ještě dosti bojovných remízách přehlédl Lasker ve čtrnácté partii ztrátu kvality, v rozrušení vzdal partii a příští den i celý zápas, údajně na radu lékaře pro velké nervové vypětí a nedobrý fyzický stav, prý v důsledku velkého horka. Capablanca tak zvítězil 4 : 0 (=10) a stal se v pořadí třetím oficiálním mistrem světa v šachu.
Závěr života
Po ztrátě titulu mistra světa se odvetný zápas již nehrál. I tak vyhrál turnaj v Ostravě roku 1923 (před Rétim) a především turnaj v New Yorku roku 1924, kde skončil před Capablancou a Aljechinem. Rovněž roku 1925 v Moskvě předstihl Capablancu, když skončil druhý za Bogoljubovem.
Roku 1927 se Lasker vrátil do Berlína a stal se mezinárodním hráčem bridge (dokonce v této hře reprezentoval Německo). Roku 1933 však musel kvůli nacistickému režimu Německo opustit a emigroval do Anglie, přičemž kvůli jeho židovskému původu mu byl zabaven majetek. Poté skončil pátý na turnaji v Curychu roku 1934 (vyhrál Aljechin). Roku 1935 odjel do Sovětského svazu a zde na turnajích v Moskvě roku 1935 skončil třetí (vyhráli společně Botvinnik a Salo Flohr, Lasker však jedinou partii neprohrál) a roku 1936 šestý (vyhrál Capablanca). Zúčastnil se ještě turnaje v Nottinghamu roku 1936, kde se umístil na sedmém až osmém místě (zvítězili společně Capablanca a Botvinnik a pak se natrvalo usídlil v New Yorku, kde v nemocnici na infekci ledvin dne 11. ledna 1941 zemřel.
Lasker jako zakladatel psychologického šachu
Lasker je považován za prvního velkého šachového psychologa. Například ve svém díle Gesunder Menschenverstand im Schach (Zdravý rozum v šachu) z roku 1925 dokazoval, že hráč nebojuje s dřevěnými figurkami, ale s osobností soupeře. Proto kladl důraz na psychologickou přípravu na hru a na pečlivé studium soupeře před partií, aby proti němu mohl využít jeho nedostatků. Údajně dělal i úmyslně slabé a sporné tahy, aby „zkalil vodu“ a přivedl své soupeře do nepřehledné pozice, která jim nevyhovovala. Mnoho jeho soupeřů, kteří šachovou psychologii neuznávali (a tudíž byli ideálním materiálem pro její použití), na jeho úspěchy v takto prohraných partiích žehrali a říkali, že má štěstí. Kupříkladu William H. K. Pollock Laskerův styl okomentoval touto větou: „Není snadné reagovat správně na Laskerovy špatné tahy.“
Laskerovy šachové studie
Lasker rovněž zkomponoval několik šachových studií. Nejslavnější z nich ukazuje manévr, dnes známý jako Laskerův manévr, který umožňuje vyhrát v některých pozicích věžových koncovek.
Deutsches Wochenschach, 1890
Řešení:
1. Kb7 Vb2+
2. Ka7 Vc2
3. Vh5+ Ka4
4. Kb6 Vb2+
5. Ka6 Vc2
6. Vh4+ Ka3
7. Kb6 Vb2+
8. Ka5 Vc2
9. Vh3+ Ka2 (nebo 9...Kb2)
10. V×h2 (oběť věže je z důvodu vazby nutno přijmout) V×h2
11. c8D a koncovka dáma proti věži je teoretická výhra silnější strany
Publikační činnost
Šachy
- The London Chess Fortnightly, 1892–1893
- Common Sense in Chess, 1896
- Lasker's How to Play Chess, 1900
- Lasker's Chess Magazine, 1904–1907.
- The International Chess Congress, St. Petersburg 1909, 1910
- Gesunder Menschenverstand im Schach, 1925
- Lehrbuch des Schachspiels, 1926
- Lasker's Chess Primer, 1934
Jiné hry
- Encyclopedia of Games, 1929
- Das verständige Kartenspiel, 1929
- Brettspiele der Völker, 1931
- Das Bridgespiel, 1931
Filozofie
- Kampf, 1906
- Das Begreifen der Welt, 1913
- Die Philosophie des Unvollendbar, 1918
- Vom Menschen die Geschichte, 1925
- The Community of the Future, 1940
Matematika
- Metrical Relations of Plane Spaces of n Manifoldness, 1895
- About a certain Class of Curved Lines in Space of n Manifoldness, 1895
- Über Reihen auf der Convergenzgrenze, 1901
- Zur Theorie der Moduln und Ideale, 1905
Hlavní rysy Laskerova šachového stylu
Pragmatismus a praktičnost — Lasker často volil „praktičtější“ tahy než čistě „objektivně“ nejlepší. Cílem bylo získat pozici, v níž se soupeř bude cítit nepohodlně a udělá chybu, nebo kde Lasker dokázal lépe využít praktické aspekty hry (čas, psychologie, komplikace).
Hra „na člověka“, ne jen na šachovnici — jeho slavným (a kontroverzním) rysem bylo, že do rozhodování promítal i povahu a slabiny protivníka; to vysvětlovalo některé zdánlivě „podřadné“ tahy, které však vedly k lepším praktickým výsledkům. (Lasker sám popíral, že by záměrně hrál horší tahy; moderní interpreti spíše zdůrazňují jeho praktičnost než „bluf“.)
Vynalézavost v komplikacích a protihře — výborně zvládal komplikované, dynamické situace, kde mohl obrátit zdánlivě horší pozici. Nebál se oběťových a strategických variant, pokud z nich plynula praktická šance.
Silné koncovky a obecná všestrannost — byl sehraný v technických koncovkách a sehrál mnoho zápasů, kde vyhrál díky lepší koncovkářské technice a trpělivosti.
Jeho herní filozofie se promítala i do konkrétních výsledků:
Výzva a přemožení Steinitze: V roce 1894 Lasker přesvědčivě porazil zakladatele poziční školy Wilhelma Steinitze a stal se mistrem světa .
Vítězství nad Tarraschem: V zápase o titul v roce 1908 porazil Siegberta Tarrasche, který byl dogmatickým zastáncem pevných pozičních principů. Laskerova flexibilita zde zazářila .
Triumf v Petrohradě 1914: Na tomto prestižním turnaji dokázal v závěru předstihnout budoucí mistry světa Capablancu a Aljechina. Jeho vítězství nad Capablancou je často citováno jako ukázka hlubokého pozičního cítění a psychologického tlaku.
Odkaz a vliv
Ačkoli někteří pozdější šampioni, jako Bobby Fischer, jeho styl zprvu zpochybnili, moderní pohled na Laskera je velice lichotivý. Šachoví velmistři jako Vladimir Kramnik oceňují, že Lasker chápal, jak různé typy výhod (taktická, strategická) lze vzájemně proměňovat, což bylo v jeho době revoluční. Podle statistických analýz byl Lasker nejsilnějším hráčem světa po dobu více než 24 let, což svědčí o jeho výjimečné dlouhověkosti a konzistenci. Jeho odkaz nespočívá v konkrétních variantách, ale v hlubokém pochopení šachu jako dynamického souboje myslí. Napsal také knihu Zdravý rozum v šachu (1896), která se stala klasikou šachové literatury a ukazovala jeho přístup k hře. Psal pro vlastní časopis ( Lasker’s Chess Magazine) a publikoval instruktivní texty; tím šířil své myšlenky a ovlivňoval generaci hráčů.
Lasker nebyl „čistý teoretik“ ani jen pragmatik — byl obojí. Jeho hlavní dědictví je ukázat, že praktická efektivita (hraní na soupeře, volba „praktického“ tahu) je legitimní součást šachové strategie. To otevřelo pole pro flexibilitu v přístupu k partii a ovlivnilo následující generace.
Jak Lasker navázal na Steinitze?
Lasker převzal Steinitzův důraz na pevné centrum, poziční převahu a trpělivost. Zároveň ale přidal do šachu prvky psychologie, čímž dokázal upravovat svou hru podle soupeře a podle situace. Uměl být ve stejné partii jak poziční, tak i taktický, což mu umožnilo využívat široké spektrum strategií. Lasker tedy nezůstal u striktní poziční hry, ale kombinoval ji s dynamickými plány, což je důvod, proč byl 27 let mistrem světa. Steinitz zdůrazňoval pevnou, pozvolnou strategii a obranu. Lasker tento přístup převzal, ale zároveň dokázal měnit styl podle soupeře — hrál tak, aby soupeře zmátl a vyčerpal. Měl hluboké pochopení pro situace, kdy má být agresivní, a kdy vyčkávat. Nezůstal pouze u pomalých pozičních plánů. Včasně přecházel do taktiky, pokud cítil slabiny soupeře. Učil, že pozice není statická, ale živý organismus, který je třeba přizpůsobit momentálním okolnostem. Steinitzovu inovaci aktivního krále v koncovce rozvinul Lasker do mistrné míry. Krále používal nejen k obraně, ale i k vytváření tlaku.
Jak Lasker ovlivnil další generace?
Lasker položil základy moderního šachu, kde je kombinace pozičního uvážení s taktickou flexibilitou. Jeho strategie se staly vzorem pro hráče jako Capablanca, Aljechin nebo později i Botvinnik. Propojení Steinitzovy poziční metody s praktickou adaptací a psychologií bylo revoluční. Dokázal překonat romantiky i stoupence „čisté vědeckosti“; v tom smyslu byl mostem mezi generacemi.
Emanuel Lasker byl natolik výjimečnou postavou, že jeho styl hry a přístup k šachu vyvolávaly silné reakce u jeho současníků i následovníků.
Pohled Laskerových současníků (Soupeři a kritici)
Wilhelm Steinitz
Velký respekt k Laskerově univerzalitě: už během jejich zápasu (1894) Steinitz oceňoval jeho houževnatost a chladnokrevnost.
Překvapení nad jeho dynamikou: Steinitz měl Laskera za hráče, který rozvíjí jeho vlastní teorii, ale činí to „mnohem flexibilněji, než se dalo očekávat“.
Po porážce v zápase Steinitz explicitně uznal, že Lasker je „zkrátka silnější hráč“.
Siegbert Tarrasch
Tarrasch zpočátku Laskera neuznával. Když ho Lasker vyzval k zápasu, Tarrasch odmítl s tím, že by nabídku přijal, jen kdyby Lasker vyhrál nějaký velký mezinárodní turnaj. Viděl prostě Laskera jako "namyšlence" a kritizoval jeho styl jako chaotický; odmítal hrát proti němu kvůli "nedostatku teorie".
Později však, po porážce v zápase, přehodnotil svůj názor a prohlásil: "Lasker mě naučil, že šachy nejsou jen logika, ale také psychologie."
Ambivalentní vztah – někdy ostře kritický, jindy respektující.
Tarrasch často tvrdil, že Lasker „nepřispívá k čistotě šachu“ (tj. nehraje podle normativní klasické doktríny), ale pouze „honí praktické šance“.
Současně však přiznával, že Laskerova síla je mimořádná, zejména v koncovkách a psychologii boje.
Rivalita měla i osobní rozměr (jejich zápas 1908 měl i tón slovních výpadů).
Akiba Rubinstein
Rubinstein měl k Laskerovi hluboký respekt, zejména pro jeho techniku koncovek.
Je znám Rubinsteinův názor, že Lasker „hraje na to, co je v pozici důležité v tomto okamžiku, nikoli na to, co by mělo být důležité podle teorie“.
Rubinstein se chtěl s Laskerem utkat o titul, ale válka tomu zabránila.
José Raúl Capablanca
"Lasker byl přirozený génius, který se vyvinul díky tvrdé práci... Žádný velký hráč nebyl tolik nepochopitelný pro amatéry i mistry."
Vysoké uznání, ale i rivalita.
Capablanca oceňoval Laskerovu „schopnost komplikovat i jednoduché pozice“ a jeho „neobyčejné obranné zdroje“.
Zároveň však Capablanca tvrdil, že Lasker někdy „záměrně vytváří horší pozice“, což považoval za iracionální — to je rozdíl v jejich filozofii.
Po prohře s Laskerem v turnajích před zápasem 1921 Capablanca říkal: „On vždy bojuje. Vždy.“
Frank Marshall
Marshall Laskera obdivoval pro jeho bojovnost a přesnost v krizových momentech.
Klasická Marshallova věta: „Lasker je člověk, kterého je možné porazit nejobtížněji ze všech na světě.
Dawid Janowski
Veřejně kritický, někdy i emotivní.
Janowski tvrdil, že Lasker „má štěstí“, což byla spíše projekce frustrace.
Po svém zničení v zápase 1910 musel přiznat, že Laskerova obrana a iniciativa jsou „nadlidské“.
Richard Teichmann
Teichmann označil Laskera za „největšího praktika, jakého kdy šachy viděly“.
Michail Ivanovič Čigorin
Richard Réti
Pohled pozdějších generací
José Raúl Capablanca (jeho nástupce na trůnu):
Přestože ho v roce 1921 porazil, Capablanca o Laskerovi řekl: "Lasker nebyl jen šachista. Byl to myslitel, který dělal šach uměním." Capablanca jej považoval za velkého mistra.
Hypermodernisté (Nimcovič, Réti, Tartakower)
Oceňovali Laskerovu schopnost porušovat konvence a pracovat s objektivní i subjektivní stránkou pozice — v tom ohledu se s jeho přístupem ztotožnili.
Nimcovič: kritizoval Laskerovo pohrdání „teoretickou čistotou“, ale respektoval jeho univerzalitu a obrannou sílu.
Réti: viděl v Laskerovi předchůdce hypermodernismu — člověka, který ukázal, že principy nejsou dogmata.
Tartakower: nazval Laskera „největším realistou šachové historie“.
Sovětská škola (Botvinnik, Smyslov, Karpov)
Botvinnik oceňoval Laskera jako vzor praktického boje: „Jeho partie učí, že šach je boj dvou osob, nejen dvou pozic.“
Smyslov studoval jeho koncovky; považoval Laskera za předchůdce „harmonického“ stylu.
Karpov vyzdvihoval univerzalitu a schopnost adaptace těsně před finální fází boje.
Bobby Fischer
Fischer měl Laskera velmi rád; považoval ho za jednoho z největších hráčů historie.
Typická Fischerova charakteristika: „Lasker hraje tahy, které nejsou objektivně nejlepší, ale prakticky nejlepší.“
Fischer ho nazýval „prvním skutečně univerzálním mistrem“.
- Jiné prameny ale uvádí něco jiného: Fischer byl údajně jedním z nejtvrdších kritiků, když o Laskerovi prohlásil: "Lasker... byl kavárenský hráč... nevěděl nic o zahájeních a nerozuměl pozičnímu šachu". Tento názor však může pramenit z jejich zcela odlišných pohledů na hru – Fischer hledal absolutně objektivní nejlepší tahy, zatímco Lasker bojoval proti soupeři přesně tam, kde byl nejzranitelnější. Každopádně rozporuplnost pramenů, které buď tvrdí, že Fischerův názor na Laskera byl veskrze pozitivní a těch, které tvrdí opak, svědčí možná také o Fischerově velmi rozporuplné osobnosti, která se s přibývajícím věkem dost změnila.
Viktor Korčnoj
Michail Tal:
Max Euwe:
"Od Laskera se nic nelze naučit, lze jen stát a divit se... Jeho úspěch spočíval ve výjimečné obranné technice."
Robert Byrne:
Garri Kasparov
Vladimir Kramnik
Laskera vysoce oceňuje a považuje ho za "průkopníka moderního šachu", který "jako první pochopil důležitost psychologických faktorů" a jehož hra byla ve své době neuvěřitelně pokroková. "Objevil 'globální' šachy, kde se prvky pozice vyvažují... Předběhl svou dobou."
Názor Emanuela Laskera na své předchůdce a současníky
Na Steinitze
Na Tarrasche
Na Capablancu
Na Rubinsteina
O Rubinsteinovi se Lasker vyjadřoval jako o „velkém umělci koncovky“ a několikrát naznačil, že Rubinstein mohl být mistrem světa, kdyby nezasáhla válka. Velmi oceňoval jeho logickou čistotu.
Na Marschala, Schlechtera, Janowského
Schlechtera považoval za „čistého pozicionalistu“ s mimořádným porozuměním, ale příliš opatrného. Janowského obdivoval pro taktiku, ale kritizoval jeho nervy. Marschala měl rád jako bojovníka.
Na Morphyho a Anderssena
Lasker viděl Morphyho jako „čistého génia“, ale poukazoval, že šach se po něm vyvinul. Anderssen: „romantik“ bez systematiky moderní hry.
Strategický odkaz
Na rozdíl od svých předchůdců a současníků, kteří vnímali šachy jako čistě objektivní hru, kde existuje vždy jeden nejlepší tah, Lasker přistupoval k šachu jako k souboji dvou osobností. Lasker nebyl teoretikem v „učebnicovém“ stylu Steinitze či Tarrasche, ale jeho dopad na praktickou strategii, psychologii boje, univerzalitu plánování a dynamické chápání pozice je mimořádný. Jeho přínos není v konkrétních „pravidlech“, ale v zásadní proměně toho, jak se uvažuje o šachové partii: jako o dynamickém, relativním, protivníkem podmíněném boji — a ne o aplikaci rigidních principů. Můžeme říci, že Emanuel Lasker významně přispěl k šachové strategii svým důrazem na psychologický boj a pružnost, a ačkoliv byl za své výkony ve své době široce uznáván, názory na jeho odkaz jsou mezi pozdějšími šachovými velikány rozporuplné. I když v jeho době byl jeho přístup také často nepochopený. Na rozdíl od předchozích teoretiků, jako byl Wilhelm Steinitz, který kladl důraz na rigidní principy pozice a centra, Lasker přinesl flexibilitu a dynamiku. Jeho styl předběhl dobu a mnohé z jeho nápadů se staly základem moderního šachu. Jeho přínos spočívá v přechodu od dogmatického k holistickému pojetí šachu, což ovlivnilo celé generace. Dnes je považován za jednoho z největších inovátorů. Kdosi kdysi napsal že "Lasker nehraje objektivně vždy nejlepší tahy, ale snaží se zavést soupeře na pochybné šachové chodníčky a potom udeří. Tuto schopnost mají jen velcí hráči, kteří vědí o svém soupeři velmi mnoho." Ačkoliv to není „matematická“ teorie, Lasker ukázal, že praktická volba tahu (časová, psychologická stránka) je legitimní součástí šachového umění. To rozšířilo vnímání, co vlastně znamená pojem „správný“ tah.
Jeho filosofický přístup a univerzálnost stylu z něj činí jednu z nejvýznamnějších postav v historii šachu, jejíž myšlenky jsou aktuální i více než století po jeho největších úspěších.
Psychologicko-praktická škola (ale ne mystická psychologie)
Lasker bývá povrchně označován jako „psychologický hráč“, což vyvolává mylnou představu o nějaké intuitivní manipulaci. Jeho skutečný „psychologický“ přínos je metodologický, racionální. Volil prostě tahy, které vytvářely obtížné praktické problémy konkrétnímu soupeři, nikoliv pouze tahy teoreticky nejsilnější.
Klíčové body
- Adaptace stylu k soupeři: Lasker jako první systematicky přizpůsoboval typ pozice charakteru protivníka, prostě dokázal se přizpůsobit různým typům svých soupeřů. Pokud soupeř hrál brilantně v ostrých taktikách, volil sušší, manévrovací pozice; pokud soupeř preferoval klid, vstupoval do komplikací. Lasker prostě viděl šachy nejen jako souboj pozic, ale jako boj s konkrétním protivníkem. Využíval slabiny soupeře, často hrál "praktické" tahy místo ideálních, a dokázal převádět taktické výhody na strategické (a naopak). To mystifikovalo současníky, kteří to označovali za "psychologii", ale dnes je temto přístup již standardem. Zajímavé je, že Laskerova schopnost hrát "psychologicky vhodné" tahy namísto objektivně nejlepších byla pravděpodobně ovlivněna jeho mládím, kdy byl nucen hrát šachy po kavárnách o peníze. Tato zkušenost ho naučila, že v reálné hře proti konkrétnímu soupeři není vždy nejlepším tahem ten, který by doporučil teoretický manuál. Zde v několika základních bodech jeho psychologický přístup:
- Cílené využívání znalostí soupeřovy psychiky k zvýšení šancí na úspěch
- Výběr zahájení a stylu hry podle soupeře (agresivní, vyčkávací apod.)
- Vytváření nepříjemných pozic pro konkrétního soupeře, i když nebyly objektivně nejlepší
- Schopnost "zavést soupeře na pochybné šachové chodníčky" a pak využít jeho chyby
Lasker byl tedy průkopníkem psychologického přístupu k šachu. Nehrál vždy "objektivně nejlepší" tahy, ale volil tahy, které způsobovaly soupeři maximální praktické problémy. Dokázal vynikajícím způsobem identifikovat slabiny protivníka - ať už stylové, psychologické nebo časové - a ty pak systematicky využívat.
- Minimalizace soupeřova komfortu: vybíral plány, které maximalizovaly pravděpodobnost praktických chyb soupeře — tedy praktická teorie optimální volby plánu, nikoli „čistá objektivní správnost“. Lasker nikdy nebyl dogmatik; považoval za chytré porušit „pravidla“ (teoretická doporučení) pokud to dělalo pozici nevypočitatelnou pro soupeře. To předjímalo pozdější pluralitu stylů (moderní praktická škola).
Pragmatismus nad dogmatismem: odmítal absolutní pravidla. Tarraschova a starší Steinitzova „pravidla“ pro něj byla orientační, ne závazná. Ve skutečné partii je správné to, co zvyšuje šanci na výhru proti konkrétnímu soupeři. Porušoval obecné principy, pokud to situace vyžadovala; měl schopnost vyhrávat i z nevýhodných pozic.
Na rozdíl od svých současníků, jako byl Wilhelm Steinitz (zastánce pozičního stylu) nebo Michail Čigorin (romantický kombinační hráč), Lasker nebyl dogmatik. Jeho hra byla pozoruhodně univerzální - dokázal hrát pozičně i takticky, podle toho, co situace a soupeř vyžadovaly. Tato adaptabilita byla v jeho éře revoluční. Tento přístup hluboce ovlivnil budoucí mistry: Smyslova, Fischera a Karpova (zejména jejich pragmatismus v přechodech mezi fázemi hry).- Obranné umění: Měl vynikající obranné schopnosti - uměl nevýhodné pozice převracet díky své chladnokrevnosti. Lasker byl doslova mistrem obrany a komplikací v obtížných pozicích. Kde by jiní kapitulovali, on dokázal najít praktické šance. Jeho obranná technika zahrnovala vytváření protihry, nabízení výměn, které situaci zjednodušovaly, a především schopnost "zakalovat vodu" - vytvářet komplikace, kde byl soupeř náchylný k chybám. Nikdy se nevzdával předčasně. I v horších pozicích hledal praktické šance, což vedlo k mnoha legendárním obratům. Tato mentalita ho činila nesmírně nebezpečným soupeřem.
- Moderní pochopení hry: Podle moderních analýz (např. velmistra Andrease Soltise) byl Lasker předchůdcem moderního pojetí šachu, které zahrnuje počítání s časovou tísní soupeře a další specifické cíle. Uměl vytvářet složité pozice, zejména když soupeř měl málo času
Dynamická rovnováha a hodnotová flexibilita
Lasker nepovažoval pozice za statické útvary posuzované podle formálních principů, ale za dynamické rovnováhy faktorů, v nichž každé „pravidlo“ může být zvráceno konkrétními okolnostmi.
Několik příkladů jeho přínosů:
Kompromis mezi statickými a dynamickými faktory: Rozuměl, že slabina není slabinou, pokud ji nelze napadnout; a iniciativu lze považovat za hodnotu vyvažující i horší strukturu pěšců.
Tlak a odpor (profilaktické myšlení): Lasker chápal jemné obranné zdroje a využíval je způsobem, který předjímal pozdější Karpovovu školu.
Koncept „druhé slabiny“: Ať už výslovně či prakticky, často operoval s myšlenkou, že soupeře je nutné přetížit — jedna slabina se ubrání, dvě už ne. Svým způsobem předjímá Nimcovičovy pozdější formulace.
- Myšlenka "globálního" šachu: kde se různé prvky pozice (jako struktura pěšců, útoky a obrana) vyvažují a kompenzují. Například v odmítnutém dámském gmbitu předvedl varianty, které umožnily černému vyrovnat hru již v 5. tahu prostřednictvím nerovnováh.
- Pěšcové formace: Kritizoval přehnaný důraz na pěšcové formace a upřednostňoval ty, které nebrzdí figury
Flexibilita zahájení a záměrné používání suboptimálních struktur
Lasker je jedním z prvních mistrů, kteří používali provokativní, zdánlivě horší zahájení, aby vynutili praktickou bitvu:
Laskerova varianta španělské (…d6, …Sg4) – typicky provokativní, záměrně porušující „pravidla“ vývinu, zavleče bílého do pomalých komplikací.
Laskerova obrana v dámském gambitu (…Se7, …Je4) – přístup „zjednodušit za cenu pozičních ústupků“, aby se zlomil bílý tlak a vstoupilo se do koncovky, kde mohla soupeřová aktivita vyprchat.
Tyto přístupy jsou dnes běžnou součástí repertoáru top hráčů.
Mistrovství v koncovkách s hlubokým strategickým plánováním
Lasker nebyl jen „praktik“. Jeho koncovky (zejména aktivní obrana a restriktivní tahy) ukazují několik zásadních strategických principů:
Aktivita krále jako dynamická zbraň
Maximalizace aktivní obrany: Laskerova hra v horších koncovkách byla předobrazem moderních obranných technik (viz Kasparovova analýza v Mojich velkých předchůdcích).
Schopnost transformace: Často přecházel do struktur, které vypadaly objektivně horší, ale prakticky vedly k remízovým zónám nebo k novým dynamickým možnostem.
Filozofický vliv a teoretické psaní
Jeho spisy (Lasker’s Manual of Chess) nejsou jen učebnicí šachu, ale také:
analýzou rozhodování pod nejistotou,
úvahou o praktickém racionalismu,
aplikací herně-strategického myšlení mimo šachy.
Je to první šachový mistr, který prezentuje šach jako model racionální interakce, ne jen jako sbírku pravidel.
Vliv na šachovou historii a budoucnost
Laskerův vliv dopadl na:
a) Hypermodernisty
Réti a Nimcovič oceňovali jeho odmítnutí dogmat, i když k němu měli ambivalentní vztah.
Nimcovič sice ostře konstrastoval svou teorií s Tarraschem, ale k Laskerovi byl často respektující — Laskerův prakticismus předjímal hypermoderní relativismus.
b) Sovětskou školu
Botvinnik zdůrazňoval Laskerovu schopnost bojovat v každé pozici a využívat „praktickou pravdu“.
Smyslov a Karpov výslovně studovali Laskerův pragmatismus.
c) Moderní mistry
Fischer oceňoval jeho schopnost měnit charakter pozice.
Kasparov ho popisuje jako „prvního skutečně univerzálního mistra“ — hráče schopného všech stylů podle kontextu.
Porovnání tří škol
Základní charakteristiky každé školy
Wilhelm Steinitz — „vědecká škola“ (základy moderní strategie)
Formuloval první konzistentní teorii poziční hry.
Klíčový koncept: akumulace malých výhod → útok je oprávněný pouze tehdy, když se pozice soupeře stala objektivně slabší.
Statické faktory (struktura pěšců, slabiny, dvojpěšci, aktivita figur) jsou primární veličiny hodnocení.
Mnoho útoků 19. století bylo podle něj „neoprávněných“ (bez dostatečných předpokladů).
Ve své pozdní tvorbě byl překvapivě dynamický — ale jeho teoretický aparát byl více heuristický než formálně systematický.
Siegbert Tarrasch — „učebnicová klasika“ (kanonizace Steinitze)
Tarrasch přetavil Steinitzovy myšlenky do didaktického systému pravidel.
Jeho filozofie: „Správná hra = správné
dodržování obecných principů“.
Dominantní zásady:
obsazení centra pěšci,
rychlý harmonický vývin,
otevřené sloupce pro věže,
iniciativa jako důsledek „správného“ postupu, ne jako
samostatná veličina.
V jeho textech jsou principy podány jako normativní
(„X je správné, Y nesprávné“).
Praktická hra byla méně dogmatická, ale jeho výklad
formoval generace jako soubor „pravidel“.
Tarrasch přetavil Steinitzovy myšlenky do didaktického systému pravidel.
Jeho filozofie: „Správná hra = správné dodržování obecných principů“.
Dominantní zásady:
obsazení centra pěšci,
rychlý harmonický vývin,
otevřené sloupce pro věže,
iniciativa jako důsledek „správného“ postupu, ne jako samostatná veličina.
V jeho textech jsou principy podány jako normativní („X je správné, Y nesprávné“).
Praktická hra byla méně dogmatická, ale jeho výklad formoval generace jako soubor „pravidel“.
Emanuel Lasker — „pragmatický relativismus“ (univerzální a strategie orientovaná na protivníka)
Lasker odmítal rigiditu pravidel i absolutizaci obecných principů.
Strategická pravda je relativní k pozici, času a soupeři.
Priorita: praktická účinnost, nikoli formální „správnost“.
Systematická práce s:
měnící se hodnotou faktorů (statické/dynamické),
iniciativou jako samostatným strategickým kapitálem,
adaptací stylu k soupeři,
záměrným vstupem do pozic, které nejsou objektivně nejlepší, ale prakticky nejméně příjemné pro protivníka.
Jeho hra byla univerzální: pozice otevíral, zavíral, komplikoval či zjednodušoval podle toho, co maximalizovalo šanci proti konkrétnímu člověku.
Lasker odmítal rigiditu pravidel i absolutizaci obecných principů.
Strategická pravda je relativní k pozici, času a soupeři.
Priorita: praktická účinnost, nikoli formální „správnost“.
Systematická práce s:
měnící se hodnotou faktorů (statické/dynamické),
iniciativou jako samostatným strategickým kapitálem,
adaptací stylu k soupeři,
záměrným vstupem do pozic, které nejsou objektivně nejlepší, ale prakticky nejméně příjemné pro protivníka.
Jeho hra byla univerzální: pozice otevíral, zavíral, komplikoval či zjednodušoval podle toho, co maximalizovalo šanci proti konkrétnímu člověku.
Přímé srovnání klíčových filozofických rozdílů
A) Role „pravidel“
Steinitz: principy jako pozorování,
nikoli zákony.
Tarrasch: principy jako normy;
odchylka je podezřelá.
Lasker: principy jako nástroje,
které lze kdykoli porušit, pokud to situace nebo psychologie
soupeře vyžaduje.
Steinitz: principy jako pozorování, nikoli zákony.
Tarrasch: principy jako normy; odchylka je podezřelá.
Lasker: principy jako nástroje, které lze kdykoli porušit, pokud to situace nebo psychologie soupeře vyžaduje.
Konsekvence:
Lasker nevedl boj principy, ale
rozhodovací teorií pod nejistotou.
B) Statické vs. dynamické faktory
Steinitz: Tendence upřednostnit statické
faktory, dynamika je odměna za vybudovanou převahu.
Tarrasch: Statické faktory jsou primární;
dynamika je „vedlejším produktem“ správné hry.
Lasker: Statické a dynamické faktory se
přelévají a kompenzují; dynamika může odůvodnit i zjevnou
statickou slabinu.
Steinitz: Tendence upřednostnit statické faktory, dynamika je odměna za vybudovanou převahu.
Tarrasch: Statické faktory jsou primární; dynamika je „vedlejším produktem“ správné hry.
Lasker: Statické a dynamické faktory se přelévají a kompenzují; dynamika může odůvodnit i zjevnou statickou slabinu.
Konsekvence:
Lasker připouštěl např.
„špatnou“ strukturu či dvojpěšce, pokud získal tempo,
aktivitu nebo psychologickou iniciativu.
C) Strategie centra
Steinitz: Kontrola centra ano, ale jen pokud je objektivně proveditelná.
Tarrasch: Centrum se má obsadit a
držet pěšci.
Lasker: Centrum může být kontrolováno
nebo ponecháno soupeři, pokud tím vznikne asymetrie, kterou lze
později využít.
Tarrasch: Centrum se má obsadit a držet pěšci.
Lasker: Centrum může být kontrolováno nebo ponecháno soupeři, pokud tím vznikne asymetrie, kterou lze později využít.
Konsekvence:
Laskerova některá provokativní
zahájení (např. Laskerova obrana v DG) jsou v
přímém kontrastu k Tarraschově „učebnicové“ centralizaci.
D) Pochopení útoku a obrany
Steinitz: útok až po vyvolání slabin.
Tarrasch: útok vyrůstá z výhody pozice,
která vzniká správnou hrou podle principů.
Lasker: útok může být i psychologickým
nástrojem, i „objektivně lehce pochybné“ pokračování
může být nejlepší v praxi, pokud je pro soupeře
těžké.
Steinitz: útok až po vyvolání slabin.
Tarrasch: útok vyrůstá z výhody pozice, která vzniká správnou hrou podle principů.
Lasker: útok může být i psychologickým nástrojem, i „objektivně lehce pochybné“ pokračování může být nejlepší v praxi, pokud je pro soupeře těžké.
Konsekvence:
Lasker legitimizoval aspekt
praktického využití lidské chyby jako
strategickou složku.
E) Přístup k rovnováze
Steinitz: rovnováhu lze porušit jen
objektivně ospravedlnitelným způsobem.
Tarrasch: rovnováha je narušena špatnou
hrou či porušením principů.
Lasker: rovnováha je živý stav, který
lze narušit i „paradoxními“ tahy, protože hodnota faktorů
není konstantní.
Steinitz: rovnováhu lze porušit jen objektivně ospravedlnitelným způsobem.
Tarrasch: rovnováha je narušena špatnou hrou či porušením principů.
Lasker: rovnováha je živý stav, který lze narušit i „paradoxními“ tahy, protože hodnota faktorů není konstantní.
Konsekvence:
Lasker jako první
demonstroval, že rovnováha není jeden bod, ale interval
možností, v němž se dá soupeře manévrovat.
3. Výsledná filozofická rovnice
Steinitz:
Vybuduj malou statickou převahu → transformuj ji → začni oprávněný útok.
Tarrasch:
Hraj podle principů → získáš převahu → útok či koncovka se dostaví samy.
Lasker:
Naruš strukturu rozhodování soupeře → vytvoř praktický problém → přizpůsob svůj plán jeho chybám → získej převahu jakkoli.
4. Shrnutí v jedné větě
Steinitz vytvořil zákony moderní strategie, Tarrasch je kodifikoval jako normy, a Lasker je zrelativizoval v rámci praktické teorie boje, čímž otevřel cestu hypermodernistům a později univerzální sovětské škole.
Emanuel Lasker sehrál nespočet úžasných, geniálních partií. Podívejme se alespoň na jednu, velmi slavnou partii, sedmou v pořadí z jeho zápasu s Wilhelmem Steinitzem z roku 1894.
Červené komentáře Robert Cvech. (komentáře jsou namluvené, proto tomu odpovídá i stylistika)
Zelené komentáře jsou z databáze Chesbase a jejich autory jsou Knaak a Rainer
Oranžový komentář ke 34. tahu bílého: Igor Smirnov
Modrofialové komentáře Manuel Ocantos.
Hnědé komentáře Eric Morrow.
Modré komentáře Emanuel Lasker
Cihlové komentáře Harry Nelson Pillsbury
Fuchsiové komentáře Wilhelm Steinitz
Purpurové komentáře od https://mark-weeks.com/
Tmavě modré komentáře Luděk Pachman
Šedé komentáře Ismayil Shahaliyev + Yakov Neishtstadt + Mark Dvoretsky + Robert Hübner
Lasker,Emanuel - Steinitz,Wilhelm
World-ch05 Lasker-Steinitz +10–5=4 NY, Philadelphia & Montreal (7), 03.04.1894
C62: Steinitzova obrana ve španělské hře
1.e4 e5 2.Jf3 Jc6 3.Sb5 d6
Steinitzova vlastní obrana proti španělské, která dnes nese jeho jméno. Jde o dost pasivní variantu a bílý si hned od počátku drží lepší hru. Cesta k vyrovnání není snadná.
Steinitz hraje Steinitzovu obranu.
4.d4 Sd7 5.Jc3?
Ztrácí značnou část své výhody. Nejsilnější možností zde bylo napřed 5.Sxc6! Sxc6 a teprve nyní 6.Jc3!, protože nyní vlastně pěšec e5 visí, například dále: 6...exd4 7.Jxd4+/-
5...Jge7?
.jpg)
Černý dál pokračuje v pasivní hře, což je vlastně i jeho typický styl. Dnešní mistr by hrál prostě 5...exd4! 6.Jxd4 Jf6 s malou výhodou bílého.
Tato varianta se hraje zřídka.
Jak Steinitz zdůrazňuje, tento tah byl poprvé zahrán v jeho zápase o mistrovství světa v šachu proti Gunsbergovi (jako odpověď na tah bílého pěšcem na c3). V úvodní standardní variantě zápasu je Steinitz věrný své pasivní, ale solidní Steinitzově obraně, zatímco Lasker je velmi decentní, jak je vidět v dalším tahu. Po 5...Jf6 by přišlo 6.Sxc6!? Sxc6 7.Dd3 exd4 8.Jxd4 Sd7 9.Sg5 Se7 10.0-0-0 0-0 11.h4!? a v takových pěšcových struktrách se bílý útok zdá realističtější. Nebo 6.0-0 Se7 7.Ve1 exd4 (7...0-0? 8.Sxc6 Sxc6 9.dxe5+/- získává pěšce.) 8.Jxd4 Jxd4 (8...0-0) 9.Dxd4 Sxb5 10.Jxb5 0-0 a černý má velmi pevnou pozici bez jakýchkoliv slabin. Další možností je 5...exd4 6.Jxd4 g6!? jak hrál několikrát velmistr Jaan Ehlvest. Po 6...Jf6 bílý může zvážit 7.Sxc6!? bxc6 8.Df3 s myšlenkou 8...Se7? 9.e5! Jd5 10.Jxc6!+/=
6.Se3
V té době teoretická novinka. Pokud se držíme zásady rychlého vývinu, je tento tah zcela nejlepší. Objektivně v pozici ale existuje ještě silnější tah, který se ale této zásady příliš nedrží, jde o velmi silný výpad 6.d5! Jb8! 7.Se2+/-
Tady je možná přesnější hrát 7.dxe5, hrál to potom i Lasker s tím Steinitzem, ale v této partii zvolil tedy tah 6.Se3.
Proti černé hře existuje několik dobrých tahů, například úder na e5 a 6.d5.
Hra pokračovala novým způsobem od pátého tahu, kdy jsem, abych získal větší výhodu z pozice, zcela změnil svou linii útoku. Zásadní rozdíl mezi těmito dvěma přístupy spočíval v časné rošádě na dámském křídle a hře na útok na královském křídle.
Zjevně lepší pokračování než 6.Sc4, jak dříve zahrál Lasker. 6.Sg5 je také silné pokračování, podle Steinitze je nejlepší odpovědí 6...f6.
6...Jg6?
Steinitzova pasivita byla pověstná. Kvůli ní se často dostával do horších pozic a pak musel použít svého nejvyššího mistrovství, aby je dokázal vyrovnat. Ale na tom byl v podstatě založen jeho styl. Opět bylo silnější 6...exd4! 7.Jxd4 Jxd4 8.Sxd7+ Dxd7 9.Dxd4 Jc6 10.De3 s lepší pozicí bílého.
7.Dd2
Tady zahrál mladý Lasker 7.Dd2 a vidíte sami, že chce dělat velkou rošádu a chce to hrát prostě agresivně. Chtěl tu patii hrát jednoznačně na výhru.
7...Se7 8.0–0–0!
Nic lepšího zde bílý nemá, dlouhá rocháda je zde zcela logická a je zcela jasně nejsilnějším pokračováním.
Lasker v pozdějších partiích již tento plán s dlouhou rošádou nehrál.
Možná trochu předčasné. Upřednostňovali bychom 8.Jd5 nebo 8.Je2, následované brzy pěšcem na c3, čímž bychom si ponechali možnost rošády na obou stranách.
8...a6 9.Se2 exd4
Černý konečně otevírá centrum. A dělá dobře. Byť i tak jasnou výhodu má Lasker, hlavně kvůli doposud velmi pasivní Steinitzově obraně.
10.Jxd4 Jxd4 11.Dxd4
.jpg)
Pokud 11.Sxd4 Sg5 12.Se3 Sxe3 13.Dxe3 0-0; při bezpečné hře se ukáže, že černopolný střelec černého má ve španělské velmi omezený prostor, a tato výměna střelců by tak byla pro černého výhodná.
Bílý rošoval na dámské křídlo protože věděl, že černý musí rošovat na královské křídlo.
11.Sxd4 Sg5 12.Se3 Sxe3 13.Dxe3 0-0 by vedlo k výměně střelců, což by dalo černému více prostoru k nadechnutí.
11...Sf6 12.Dd2!
Zde se bílý může soustředit na silný plán 13.Jd5 a 14.h4! s obětí pěšce za otevření h-sloupce.
12...Sc6 13.Jd5!
Lepší bylo 13.f3.
13...0–0
.jpg)
.jpg)
Zdá se však, že jsem při tahu 14.g4 přehnal svůj útok. Klidný tah jako 14.f3 by nejprve výrazně upevnil mou pozici.
Tento útok dopadá nepříznivě, hlavně proto, že se mu před postupem nepodaří provést správný tah 14.f3.
Tento a následující tah zahájí útok, který Steinitz snadno neutralizuje.
Dvoretsky o tomto tahu píše: "S otevřeným středem nemá útok z boku, který by se vzdal důležitých polí, žádnou reálnou šanci na úspěch. Steinitz ho vyvrací tak, jak se v takových případech má - aktivními operacemi v centru." Jako slibné se jeví 14.h4!? Sxh4 15.g3 Sf6 16.f4 Ve8 17.Sf3 a věž se dostane na h5, čímž bílý zvýší tlak na sloupci h. (17.Jxf6+?! Dxf6 18.f5 (vynuceno) Jf8 19.Sd4 Oslabení černých polí by byla ze strany bílého velká poziční chyba. 18...Ve5!. Další možností by bylo 14.f3 s pěknou poziční výhodou bílého.
14...Ve8=
Úvodní tah hluboké pasti a jeho soupeř do ní skočí po hlavě.
15.g5
O něco málo přesnější bylo asi 15.h4!? Sxh4 16.Vxh4 Dxh4 17.Jxc7 Sxe4 18.Jxa8 Vxa8 19.Db4 Ve8 20.Vxd6 s remízovou koncovkou.
Také 15.Jxf6+ Dxf6 16.f3 De6 17.Kb1 Sxe4! 18.fxe4 Dxe4 a; 15.f3 Sxd5 16.Dxd5 Se5 jsou pro bílé nepříjemné.
A Lasker měl rozhodně vidět nebezpečí a i teď zahrát 15.f3.
Tento tah je předčasný, evidentně přehlédl černý plán. 15.f3 bylo lepší.
Jak zdůrazňuje Dvoretsky, 15.f3 Sxd5 16.Dxd5 Ve5! by mohlo být pro černého v pohodě. Např. 17.Dd2 (17.Dxb7? Va5!-/+) 17...Sg5! s podobnoiu myšlenkou jako v partii 18.f4? Vxe4! 19.fxg5 De7=/+
15...Sxd5!
Steinitz zahrál velmi silný mezitah. No a v tento moment těžko říci co Lasker počítal a co ne, i když on byl vynikající počtář, no a zahrál tady ..........
16.Dxd5!?
Já si myslím, že Laskerův postup je lepší než 16.exd5, protože po 16...Vxe3! 17.fxe3 Sxg5 18.Sd3 Sf6 má prostě černý lepší hru a to i přesto, že má o kvalitu méně.
Proč to nesebral pěšcem? On moc dobře věděl, že by přišlo 16...Vxe3 17.fxe3 Sxg5. To 16...Vxe3, to je oběť kvality, kdy černý obětuje věž za střelce a tady je to poziční oběť kvality, protože to sedí do té pozice dokonale, protože nyní černý dobere pěšce na g5 a protože to je skvělá poziční oběť kvality, útok bílého na toho černého krále už půjde velice těžko, černý jezdec má krásné pole na e5 a střelec nejenom, že tady bude prudit toho bílého (na diagonále h6-c1), ale může po Sh6 i krýt to důležité pole g7 a černý by měl výbornou kompenzaci. To samozřejmě Lasker viděl, ale to mu bylo málo nebo respektive nechtěl s tím Steinitzem hrát tuto pozici, kde ten Steinitz byl extrémně silný a zahrál teda 16.Dxd5. On si byl moc dobře vědom, že ten tah není objektivně nejlepší, ale šel do něj. A my se teď podíváme jak ten Lasker hodnotil tu pozici. Důležitá věc, je třeba si říci, že když hrají dva šachisté, lidé, ne stroje, ale lidé, tak zde je velmi důležitý tzv. praktický prvek, to znamená dávat soupeři co největší problémy k řešení, aby udělal chybu, abyste ho vyloženě dotlačili k tomu udělat chybu.
Po tahu 16.exd5 Vxe3! 17.fxe3 Sxg5 má bílý alespoň kvalitu za pěšce, ale pozice také není nijak hezká.
Kdyby bílý pokračoval 16.exd5, vzniklo by mnoho zajímavých variant, které by vedly k mírné výhodě černého. Například 16.exd5 Rxe3 17.fxe3 Bxg5. Černý by získal alespoň další pěšce za kvalitu a výsledek by byl pro něj příznivý. Po 16.exd5 by černý ztratil figuru, pokud by se pokusil o 16...Se5; viz. 16.exd5 Se5 17.Sd3 De7 18.Vde1 následované pěšcem na f4 a výhrou.
To je špatné a mělo by to prohrát; 16.exd5 byl správný tah.
16.exd5 byl nejlepší tah. I když po typickém 16...Vxe3! 17.fxe3 (17.gxf6 Ve8 18.fxg7 Df6) 17...Sxg5 má černý dostatečnou kompenzaci.
16...Ve5!
17.Dd2?
.jpg)
Další slabý tah. Není divu, že když se občas dostal Lasker do takové nevýhody a následně partii dokázal vyhrát, že spousta mistrů tehdejší doby mluvilo prostě jen o štěstí. Objektivně vzato,nutné bylo jít do varianty 17.Dxb7! Vb8 ( Nebo 17...Sxg5 18.Sxg5 Vxg5 19.Kb1=) 18.Dxa6 Sxg5 19.Sxg5 Dxg5+ 20.Kb1 Vxe4 21.Da7 Dd8 22.Sf3 Vf4 23.Sg2 s vyrovnanou koncovkou.
17.Dxb7 se také ukazuje jako nevýhodné pro bílého, protože otevírá linii pro útok na svého vlastního krále.
Bílý nyní ztrácí dva pěšce. 17. Dxb7 mohlo být lepší, ale umožňuje černému zaútočit 17... Vb8 18. Dxa6 (18. Dxb8 Dxb8 19. gxf6 Vxe4 je nejisté ) 18... Sxg5
17.Dxb7 nevyřeší všechny problémy bílého s černými poli 17...Sxg5 18.Sxg5 Dxg5 (18...Vxg5) 19.Kb1 Dd8 20.f3 a5=/+
17...Sxg5!
Nešlo samozřejmě 17...Se7?? 18.f4! Vxe4 19.h4 d5 20.Sd3! s velmi tvrdým útokem.
To samozřejmě Lasker viděl.
Lepší než 17...Vxg5, i když i to bylo bezpečné.
17...Vxg5? by bylo slabou volbou pro 18.f4 Vg2 19.Dd3! a věž bude brzy ztracena, (Dvoretsky)
18.f4!
To je skvělý tah, Lasker se snaží dostat Steinitze do pozic, které nebude schopen bránit. Nicméně, i když je tato další oběť pěšce plně korektní, tak objektivně má černý stále výhodu.
Obětuje ještě druhého pěšce, aby zůstal ve hře.
Zdá se, že není nic lepšího, protože nyní 18.f3 Sxe3 19.Dxe3 Dg5 vynutí výměnu dam s pěšcem navíc.
To má za následek ztrátu druhého pěšce, ale je to nyní nejlepší šance bílého na útok. Útok na královském křídle byl zde jeho jedinou šancí a bílý nyní hraje docela nápaditě.
18...Vxe4 19.fxg5
X
.jpg)
19...De7
.jpg)
Černý dočasně obětoval figuru, ale podívejte se, tady visí oba bílí střelci. Na první pohled se zdá, že to vlastně zahrál ten bílý úplně špatně, protože nyní má černý dva pěšce víc, dobere figuru a zdá se, že stojí na výhru, jenomže pozor, tady přichází útok na toho krále.
Získání obětované figury, s výhodou dvou pěšců.
Jak by měl bílý pokračovat?
20.Vdf1??
Objektivně se jedná o prohrávající chybu, ale evidentně se zde opět projevil naprosto správný odhad, že se vzniklými složitými pozicemi si Steinitz neporadí. Jde o neskutečně velký risk, ale Lasker měl svého soupeře nejspíš opravdu dobře přečteného. Objektivně správné bylo 20.Sf3! , nicméně po 20...Vxe3 21.Sxb7 Vb8 22.Vhe1! Ve5! 23.Sxa6 Dxg5 24.Dxg5 Vxg5 by se černý skonsolidoval a bílý by za svého pěšce neměl v podstatě žádnou přijatelnou kompenzaci. Výhoda do koncovky by byla jasně na straně Steinitze. Pokud chce tedy bílý vyhrát, musí pozici co nejvíce komplikovat, obzvlášť proti hráči, který miluje pořádek na šachovnici.
Steinitz velmi rafinovanou pastí získal dva pěšce a ačkoli jsem mohl alespoň jednoho z nich získat zpět tahem 20.Sf3, raději jsem pokračoval v útoku.
20.Sf3 by nebylo o nic lepší: 20.Sf3 Vxe3 21.Sxb7 Va7 22.Sc6 Dxg5, se dvěma pěšci navíc a obranyschopnou pozicí. Zvolený postup zahajuje silný útok proti nepřátelskému králi, který by neměl vést k ničemu.
Bílý hraje na útok. Další možností bylo 20. Sf3 Vxe3 21. Sxb7 Vxe2 22. Dxe2 Dxe2 23. Sxa8 De3+ 24. Kb1 Dxg5
Doufá v nalezení nějakých protišancí pomocí útoku na f7. Tahem 20.Sf3 mohl získat pěšce zpět, ale moc velké zlepšení by to nebylo. 20...Vxe3 21.Sxb7 Vb8-/+
20...Vxe3–+
Černý je samozřejmě nucen toho střelce dobrat.
21.Sc4!
Vidíte sami, že bílý útočí na bod f7. No a tady Steinitz zahrál naprosto správně.........
Jak vidíme, bílý se moc nevyvíjel dobře v tom smyslu, že má v podstatě o dva pěšce méně, takže jeho pozice je řekněme trochu ohrožená, takže Lasker hledá přímý útok na soupeřova krále. Momentálně je pěšec f7 pod útokem, takže s tím černý musí něco udělat.
21...Jh8??
.jpg)
Tohle je typický "steinitzovský tah", černý se uchyluje k pasivní obraně a doufá, že jeho pozice je pevná, ubrání se tlaku a vyhraje v koncovce. Skutečnost je ale taková, že jezdec je na h8 neskutečně pasivní a toho bílý využije k dalšímu posílení svého tlaku. Objektivně je pozice i tak stále ještě vyhraná pro černého. Úplně špatné by ale bylo 21...Dxg5??, což by dalo bílému po 22.Vxf7 Kh8 23.Vxc7 velmi slušnou protihru a stál by jen o trochu hůře. Nejpřesnější obranou, kterou Steinitz neobjevil zde bylo ale 21...Vf8! a bílý nemá prakticky jak dále tlak zesilovat, např. po 22.Ve1 Ve8-+ nebo 22.h4 b5! 23.Sb3 Ve2!-+
Ten tah vypadá samozřejmě nešťastně, ale ne úplně lehko se kryje ten bod f7, to je jedna věc a druhá věc je, ten bílý tu má rychlý útok s postupem h-pěšce. Takže kůň h8 je správné krytí. Nicméně stejně přišlo.......
Bílý nemůže zcela kompenzovat dva navíc získané pěšce, protože černý ovládá e- sloupec a tím i celé centrum. Je zřejmé, že při realizaci výhody černého nastanou technické problémy. Jezdec bude v konečné pozici stále stát na h8.
Zdá se být zajímavým, dobrým obranným tahem, pravděpodobně pokud se podíváte na jeho následný postup, který spočíval v tazích pěšců na c6 a d5 a vystranděním bílého střelce z diagonály, může vám to připadat jako zajímavý plán. Ale uvidíme úžasné možnosti, které Emanuel Lasker nachází. Podívejme se na další možnosti. Je tu možnost 21...Je5, který brání f7 a zároveň útočí na střelce, ale na druhou stranu to prostě způsobí ztrátu věže po 22.Dxe3, takže to je nemožné. Ale existuje tu ještě jedna, mnohem přirozenější možnost, která nebyla zahrána a těžko říci proč, protože to opravdu přirozený tah. Vlastně se také řídí principem nejméně aktivní figury, což je aktivace nejhorší figury, kterou máte, což je v tomto případě věž v rohu na a8, takže černý mohl zahrát 21...Vf8!, což zároveň brání pěšce f7 a stále udržuje jezdce na lepším poli. Takže pokud by bílý postupoval stejným způsobem 22.h4, v podstatě bílý zde musí útočit, má jen pěšce, takže musí najít nějakou protihru, jinak v koncovce nebo dokonce už ve střední hře s dvěma pěšci méně dlouho nevydrží. Takže tady měl černý další aktivní tah 22...b5, kterým v podstatě zahání střelce. Pokud by střelec chtěl udržet diagonálu 23.Sb3, pak černý může začít tahem 23...Ve2. Myslím, že černý v tomto případě stojí lépe. Jezdec může nakonec skočit na e5 a i když bílý zahraje 23. Dd3, je tu dobrý nápad nabídnout výměnu dam po 23...De3. Pak můžeme říci, že černý stojí lépe a hra by se mohla vyvíjet úplně jinak.
Černý zřejmě hru podcenil, jinak by zahrál 21...Vf8.
V obvyklém Steinitzově stylu; je otázkou, zda by nebylo lepší 21...Vf8.
Nepříjemné pole pro jezdce. 21... Vf8 mohlo být lepší.
Tento neobvyklý a estetický tah byl hojně chválen. Lasker i Pillsbury se však domnívají, že 21...Vf8 bylo lepší. "Tah v souladu se Steinitzovým principem úspory sil. Krom toho, že brání pole f7, jezdec nebude objektem útoku pěšce h2-h4-h5. Va8 půjde na volný sloupec. Nicméně jezdec je na h8 umístěn příliš pasivně." (Neishtadt) 21...Vf8 bylo objektivně silnější. 22.h4 Ve4! je okamžik, kdy bude ztracen i pěšec h.
22.h4!
Bílý chce zahrát h5 a potom g6 a otevřít sloupce na toho černého krále. Chce samozřejmě dát mat.
Bílý musí navázat aktivními a dokoce i zoufalými tahy.
22...c6!
Střelec na c4 je opravdu nepříjemná figura, proto Steinitz zahrál správně 22...c6. No zdá se na první pohled, že po 23...d5 by přecijenom ten útok toho bílého neměl být tak silný, no a černý postupně by měl uplatnit, nebo zdá se to, pěšce d6 a f7.
Tady si Lasker musí pospíšit a zahrát.......
Snaží se blokovat diagonálu a2-g8.
23.g6?
.jpg)
A další z typických "laskerovských" tahů. Takové to normální 23.Kb1!, třeba s dalším 23...Sd3 prostě nedává mnoho šancí na nějaký úspěch ve strategicky prohrané pozici, ale Laskerovo objektivně špatné 23.g6 vytváří nové komplikace. Kdyby byl Steinitz nikoliv člověkem, ale dnešním šachovým enginem, tahle Laskerova psychologie by vůbec nefungovala, ale tohle jsou lidské šachy, nikoliv enginové, takže možná právě tento tah byl ten vítězný v této partii. Právě v takovém přístupu + dokonalá příprava na konkrétního soupeře, jsou největší odkazy tohoto "Alberta Einsteina šachu."
Vidíte sami, že jde kupředu ten bílý a chce rozbít tu pozici toho černého za každou cenu.
Vytváří komplikace.
Velmi zajímavý tah, protože když zahraje něco jiného, třeba 23.h5, myslím, že je to trochu moc pomalé. I tady je 23...d5 silné, možná i 23...g5 by mohl být dobrý tah. Po 23.g6 už můžeme říci, že bílý má nějakou formu protihry.
Lasker provedl rošádu na dámském křídle a vrhl své pěšce na Steinitzovo královské křídlo. Za tímto účelem hrál svým pěšcem „h“ na h4 a vrhl svého pěšce „g“ na černé královské křídlo.
Možná ho můj třiadvacátý tah překvapil. Když jsem obětoval třetího pěšce, neviděl jasnou cestu, jak nabídku přijmout, protože bych mu vynutil otevření h-sloupce.
Zoufalý pokus, který překoná všechna očekávání.
Trocha uvážlivosti měla černému ukázat, že může bezpečně vzít 23...hxg6, následované pěšcem na g5 po postupu bílého pěšce h na pátou řadu.
Bílý nabízí třetího pěšce, aby útok dál pokračoval.
Bílý musí být rychlý, aby mohl černému způsobovat problémy. Jask píše Neishtstadt: "Jediná šance bílého je zkomplikovat hru, tedy silněji přesunovat rovnováhu tam a zpět. Pak bude pro jeho soupeře snazší udělat chybu. Tato taktika se později stala charakteristickou pro Laskerův styl."
23...d5?
A je to tady! Slabý tah, slabá obrana, na kterou Lasker čekal, myslím, že v tuto chvíli musel cítit velkou vniřní radost. Kdyby byl Steinitz enginem, hra by mohla pokračovat například takto: 23...hxg6! (hrozí 24...Ve4) 24.h5 gxh5 25.Vxh5 Ve8! 26.Vhh1 De5 s vyhranou koncovkou.
To je logický tah. Kdyby zahrál 23...hxg6, přišlo by 24.h5 a po 24...g5 samozřejmě 25.h6. A tady vám řeknu, že řešit tuto pozici za toho černého není vůbec jednoduchá věc, když člověk to řeší se strojem, tak pak už to je daleko jasnější, ale když to má sám řešit za šachovnicí, je to nesmírně komplikované. Třeba zde je nejsilnější zahrát 25...d5, nicméně po 26.h7+ Kf8 27.Sd3 ten bílý tu má určitou kompenzaci, protože ten pěšec na h7 je velice nebezpečný. A stále ten útok na toho krále tady samozřejmě je, ten bílý král je v daleko větším bezpečí než ten černý král. A kdyby ve 25. tahu černý zahrál 25...gxh6, tak tady ne 26.Vxh6 kde skutečně po 26...Ve8 stojí potom lépe, ten černý, nebo výrazně lépe, ale tady je velmi silné zahrát 26.Dh2, no a přestože má černý v tento moment 4 pěšce víc, což je o strašně moc, ta pozice není vůbec jasná, protože ta aktivita těch bílých figur je naporosto strašidelná. No a hrozí tady Dxh6 samozřejmě s matujícím útokem. Proto tady zahrál Steinitz 23...d5, ten tah je samozřejmě logický.
Takový tah lze kritizovat až zpětně; v partii je zcela logický: černý uzavírá diagonálu a2-g8 a zabraňuje otevření h-sloupce. 23...hxg6! 24.h5 g5 25.h6 gxh6 26.Vxh6 Ve8 je uvedeno Gufeldem v knize „Umkämpfte Krone“ (Boj o korunu), Sportverlag 1987. Po 27.Vhh1 De5 musí bílý hrát podobně jako v partii, tedy Kb1 a a3, ale tři pěšci mínus jsou zřejmě příliš velká překážka. Po tahu černého je těžké uvést jedinou alternativu, která by černému slibovala výhodu.
Toto je další logický tah. Byla tu další alternativa, a to vzít 23...hxg6 a přišlo by 24.h5. Objektivně může stát černý stále lépe, ale bílý se aktivně zapojuje na okraji šachovnice, takže útočí jako první, ale kdyby se černý bránil přesně, mohl by vyhrát. Ale stále byla mnohem lepší možností varianta 21...Vf8, kterou jsme probrali výše.
V této pozici Steintz zahrál agresivně pěšcem na d5. Dosud Steinitz vyhrával. Tento zdánlivě silný tah však Laskerovi poskytl útočný útok z křídla, který hledal.
Protože po 23...hxg6 24.h5 d5 25.hxg6 (hrozí mat ve čtyřech tazích 26.Vxh8+) 25...Jxg6 26.Dh2 (opět hrozí mat ve třech tazích) 26...Dg5 a útok bílého se rozpadá.
23... hxg6 24. h5 g5 (24... d5 25. hxg6 Jxg6 26. Bd3 'dává bílému dobré útočné šance pro jeho tři pěšce'
Velká chyba prvního mistra světa, ztratil většinu své výhody. 23...hxg6! bylo nutné. Přitom 24.h5 by mělo být řešeno přesnou hrou: 24...d5 25.hxg6 Jxg6 26.Sd3 Dg5! -/+ (Dvoretsky); 24...gxh5 25.Vxh5 Ve8!; 24...g5 25.h6 g6 26.h7+ Kg7 27.Dh2 f5 28.Dh6+ Kf6 29.Vhg1 s nejasnou hrou.
24.gxh7+=
Vytváří otevřené linie proti černému královskému křídlu.
24...Kxh7 25.Sd3+ Kg8!
Opět se zdá, že ten útok bílého by neměl být tak silný, nicméně přišlo.......
26.h5!
Vznikla poměrně složitá, dynamická koncovka převážně těžkých figur, ve které stále ještě černý má jakousi malou výhodu a to přesto, že jeho jezdec stojí opravdu mizerně. Je to kvůli tomu, že má stále o dva pěšce více a jakousi naději, že může jezdce ještě rozehrát, pak by partii vyhrál.
"Zde černý nemá tři pěšce navíc (jako ve výše uvedených variantách), ale pouzde dva. Navíc bílý pěšec h ("desperádo", abychom použili Laskerův výraz) bude nepřítele terorizovat." (Dvoretsky)
26...Ve8
.jpg)
To samozřejmě není špatný postup, ale více vrásek by bílému asi nadělalo 26...c5!?=/+
Černý konečně aktivuje svou věž a tady musí být Lasker znovu aktivní, proto jeho následující tah dává velký smysl.
Černý hledá protišance proti bílému králi.
27.h6?!
Nezapomeňme, že Lasker hraje na výhru. Pokud by hrál na remízu, zvolil by nejspíš 27.a3! a to ani není jisté, že by remízu udržel. Tady je vidět, jak se Lasker neustále snaží dělat pozici pro přísně logického hráče jakým byl Steinitz, co nejsložitější, co nejvíce zapeklitou.
Bílý chce za každou cenu rozbít to postavení toho krále, proto černý naprosto správně zahrál.....
27.Vfg1 by umožnilo 27...f6! 28.h6 g5!-/+
27...g6
Je pravda, že ten jezdec h8 tu vůbec nestojí dobře teďka, ale zase pokud ten černý tu pozici ustojí, tak časem si toho jezdce vylepší.
Černý se snaží udržet pozici uzavřenou, což dává smysl.
28.h7+ Kg7!
Dostáváme se k této zajímavé pozici, kde jezdec v rohu šachovnice v podstatě nemá žádná aktivní pole. Navíc černý král je mnohem slabší než bílý. Hlavním prostředkem, který černý má je e-sloupec, ale i přesto že ho ovládá, nejsem si jist, jak silné toto ovládání ve skutečnosti je. Jaký má význam? Máme v podstatě pozici, ve které je černý příliš vepředu.
29.Kb1??
.jpg)
A další hrubá chyba. Těžko říci co se odehrávalo Laskerovi v hlavě, jestli i toto byl úmysl nebo prostě jen těžká chyba, na první pohled tento tah jako další zvýšení komplikací nevypadá. I když přečtěte si níže Cvechův a Dvoretského komentáře, kteří asi nejlépe pochopili styl Laskerova myšlení, i když každý ho popisuje trochu odlišně. Objektivně nutné ale bylo 29.a3! f5 a bílý jen horko těžko bojuje o remízu.
V tento moment zahrál Lasker velmi správně 29.Kb1. On taky se potřebuje trošku starat o vlastního krále a proč tahrál Kb1? On nechce by ten král byl na diagonále b1-h6, protože zkusme si představit, že by ta věžka šla na g3, tak může dámou na e3, no a kdyby vyměnil dámy, tak samozřejmě tu koncovku musí vyhrát, protože má dva pěšce navíc a v ten moment by i ten pěšec na h7 byl slabý.
Laskerovi se daří zahrát velmi tichý tah, což ilustruje, že jeho pozice není tak špatná. V podstatě se mu povedlo pozici zkomplikovat a ptravděpodobně ani nestojí hůře.
Bílý hraje dva tahy k udržení svého krále v bezpečí.
Dvoretsky: "Jedna z Laskerových charakteristických změn rytmu. Dokud si soupeř nevytvoří žádnou přímou hrozbu, bílý má málo času na užitečné tahy Kb1 a a2-a3. V následných komplikacích už černý nebude schopen využít taktické zdroje zahrnující zranitelnost nepřátelského krále. Taková hra vyžaduje jak zdravou schopnost vyhodnocování, tak i obrovský chladnokrevný duch."
29...De5??
Steinitz zde nevyužil své šance jak potrestat bílého za jeho bezzubý tah králem. Měl zde hrát 29...f6! s ideou g5, například: 30.a3 (30.Dh2?? Ve1+ 31.Vxe1 Dxe1+ 32.Vxe1 Vxe1#) 30...g5 s vyhranou koncovkou.
30.a3!
"Oslí ucho", či "okno" jak se říká podobným tahům, zde má svůj smysl, veškeré matové hrozby na první řadě jsou vyřazeny z boje.
Takže on zahrál 29. Kb1 a ještě si udělal okno tahem 30.a3, aby mohl toho krále schovat. Zdá se to neuvěřitelné, že ten bílý si mohl dovolit dva takové tiché tahy, ale skutečně je to nejsilnější. No a v tento moment zahrál Steinitz naporosto správně.....
Lasker si v klidu buduje bezpečnou pozici krále – na konci z toho bude těžit.
Další velmi tichý tah, který se mi líbí.
30...c5
Černý hrozí chytit střelce po c4, ale bílý se této hrozby nezalekne.
No a zdá se opět, že ta pozice bílého prostě musí prasknout, protože hrozí 31...c4 a vidíte sami, že ten střelec nemůže ani na e4 ani na f5 ani na e2, to znamená, je tam chycen. Zdá se, že musí někde ustoupit tou věží f1 aby pak tím střelcem mohl jít na f1. Ale samozřejmě to je úplně špatně a tam by ten černý vyhrál. No a Lasker tady zahrál brilantně......
Steinitz se opět snaží zahnat střelce. Lasker ale už připravuje oběť střelce po 21.Df2.
31.Df2!
Výborně spočítáno, oběť střelce je zcela korektní.
Obětujte ještě jednu figuru!
Abych zdůraznil jak špatná pozice černého je, tak bílý zde měl ještě jeden pěkný tah střelcem 21.Se2, takže ani nebyl nucen jej obětovat. Jde o to, že střelce nejde vzít 21...Vxe2 pro 22.Dh6 mat.
31...c4
Nejspíše zde stálo za úvahu 31...f5!? 32.Vfg1 Kf6 a vyhlídky černého v koncovce jsou lepší.
Zdá se, že přichází o figuru. A skutečně, on o ní přichází, nicméně přišlo.......
Kam se vydá střelec?
32.Dh4!
.jpg)
Hrozí matem na h6.
Pozor, teď tady hrozí mat. nemůže sebrat toho střelce pro jednotahový mat na h6.
Hrozí mat na h6, takže je nutné s tím něco udělat.
Na první pohled by se mohlo zdát, že bílý může vyhrát tahem 32.Sxg6. To však neplatí, pokud černý jednoduše zahraje 32...fxg6 33.Dh4 Jf7 34.h8D+ Vxh8 35.Vxf7+ Kxf7 36.Dxh8 Dxh8 atd.
Bílý se chystá nabídnout střelce.
32...f6!
Nejlepší obrana.
Proto si Steinitz udělal ústupové pole pro svého krále, aby mohl jít na f7.
Ve Steinitzově třicátém druhém tahu jsem očekával 32...Kf8, načež by mi opět 33.Sf5 ponechalo dobré šance na remízu, protože střelce nebylo možné vzít kvůli 34.Vhg1. Můj soupeř dal přednost tahu 32...f6, který byl poněkud riskantní. V důsledku toho jsem měl velmi silnou pozici, což mělo být pro černého varováním, aby se nepokoušel vynutit výhru. Nakonec byly šance černého na výhru téměř nulové, pokud bílý neměl dokonce navrch.
Určitě 32...Kf8 bylo lepší, protože pokud 33.Sxg6 Jxg6 34.h8D+ Jxh8 35.Dxh8+ Dxh8 36.Vxh8+ Ke7, což by mělo vyhrát.
32... Kf8
Po 32...Kf8 má bílý stejnou silnou odpověď jako v partii.
33.Sf5!
Další velmi silný tah.
Myslím, že tohle je moc hezké, obětovat střelce jen kvůli pěšci nebo střelci na f5, což otevírá linie proti černému králi, takže se černý rozhodl nebrat střelce hned,bude si ho musel ale dříve nebo později vzít, protože bílý bude pokračovat věží na g1, vyvíjet tlak na g6.
33...Kf7
Toto není vůbec špatný tah. Zajímavé by bylo 33...c3!? 34.b3 s naprosto nejasnou pozicí s přibližně stejnými šancemi obou stran. Špatné ale nebylo ani střelce vzít, což vede jen k přehození tahů: 33...gxf5 34.Vhg1+ Kf7 atd
Kdyby sebral toho střelce, tak uvidíte sami, že to co se potom stalo v partii byla úplně stejná pozice: 33...gxf5 34.Vhg1+ Kf7. No on tedy nejdříve zahrál 33...Kf7.
Kdyby černý střelce vzal, přijde 34.Vhg1+a nejde 34...Jg6 pro 35.Vxg6! Kxg6 36.Vg1 Kf7 37.Dh5+ Ke7 38.Dxe8+ Kxe8 39.h8D a bílý získal figuru zpět a stále útočí.
33... Dg3! 34. Dh6+ Kf7 s dalším Ve1+
33...Dg3 34.Dh6+ Kf7 Tato pozice je použita jako velmi obtížné cvičení ve Dvoretského analytické příručce, analyzované na několika stránkách, které bych zde nerad rozebíralk mechanickými variantami.
34.Vhg1
.jpg)
Hrozí Sxg6+!
Steinitz má jasnou materiální výhodu – má o dva pěšce navíc, jeho dáma a věže jsou na volném sloupci a má také většinu na dámském křídle. ALE bylo to pro něj užitečné? Ne! Bílý má zde jednoznačně (poziční) výhodu – černý král je ve vážném nebezpečí. Jeho jezdec je na h8, v rohu šachovnice. Možná jste slyšeli rčení „Jezdci na okraji šachovnice jsou slabí“. Přesně proto Steinitz tuto hru prohrál. Ačkoli měl materiální výhodu, jeho nedostatečná bezpečnost krále stačil Laskerovi k tomu, aby jí využil.
Lasker zvyšuje tlak na g6, takže dříve nebo později bude muset černý figuru vzít.
Bílý nabízí druhou šanci vzít střelce.
V této fázi je možné doporučit a analyzovat mnoho složitých variant jak za černého, tak za bílého. Jelikož však tato práce již byla provedena ve Dvoretského knize a já nenacházím žádné potěšení v počítačové analýze takových iracionálních pozic, zastavím se s komentáři pouze u extrémně nezbytných tahů.
34...gxf5
Toto je neuvěřitelná pozice, protože kdyby sem já neznal tu partii a někdo mi tu pozici ukázal a zeptal by se mne jak ji hodnotím, tak bych řekl: Tak černý musí stát na výhru, ne? Má dva pěšce a jezdce. To je obrovská materiální převaha, se podívejte, bílý má jenom 4 pěšce, černý má šest pěšců a ještě má toho jezdce a ten jezdec blokuje toho pěšce. On nemá šanci si postavit dámu, prostě bych řekl, stojí na výhru. Ale ve skutečnosti ta pozice je nejasná, je to prostě neuvěřitelná věc, někdy ty šachy prostě úplně šokují a je to skutečně takhle.
Černý nemá žádnou rozumnou alternativu – bílý by v dalším tahu vynutil přijetí oběti tahem 36. Dh6.
To se jeví jako velmi riskantní, přinejmenším. Bylo by třeba pečlivě analyzovat, zda mohl bezpečně vzít střelce nyní nebo v předchozím tahu.
34...g5 bylo pravděpodobně lepší.
34... g5 35. Dh5+ Ke7 36. Dh6
35.Dh5+ Ke7!
S velmi silnou hrozbou 35...f4!, po čemž by stál černý na výhru.
36.Vg8
Nebo 36.Vxf5 Ve1+ 37.Ka2 Vxg1 38.Vxe5+ fxe5 39.Dxe5+ Kf7 40.Dxd5+ Ve6 41.Dxb7+ Kg6=
Jak to, že tahle pozice je nejasná? No ty bílé figury prostě strašidelně tady hrají. Zatímco ten černý král má problémy, tak bílý král může jít na a2, kde bude úplně v pohodě. Další věc je, že ten pěšec na h7 sice je blokovaný tím jezdcem, zase na druhou stranu zkuste si představit, třeba kdybychom dámu dostali na g7, tak už ten jezdec potom může padnout na tom poli h8. Je to prostě naprosto neuvěřitelná pozice. No a tady starý Steinitz to nezvládl tu partii, přišlo......
Zde přicházel do úvahy tichý tah 36.Vxf5 a jak uvidíme později v partii, stále je to na dně, ale s bitevním králem, ale pěšec h7, který je silný v postatě ovládá jezdce, který je stále velmi pasivní. Stále má jen jedno pole na které může jít, ale teď ovládá pěšce, takže bílý má plnou kompenzaci a co je důležitější, je snažší hrát o to co tady.
36...Kd6
Hrozí 37...c3! s vyhranou pozicí černého.
36...Kd7!?
Těžko uvěřit, ale po tomto kroku je Steinitzova pozice objektivně ztracena.
37.Vxf5
A v tento moment udělal chybu a zahrál....
37...De6??
.jpg)
A černý opět hrubě chybuje. Toto je již asi rozhodující chyba v partii. Nutné bylo 37...Ve1+! 38.Ka2 De2 39.Vxd5+ Kc6 40.Vc5+ (40.Df5 De6=) 40...Kb6 41.Dxe2 V1xe2 42.Vxc4 f5 s remízovou koncovkou.
To je v podstatě rozhodující chyba, přitom ten tah je naprosto logický, ustoupit dámou, co může být přirozenějšího, nicméně tady mělo přijít 37...Ve1+ 38.Ka2 a 38...De2, vrhnout se do protiútoku 39.Vxd5+ Kc6 40.Vc5+ Kb6 41.Dxe2 V1xe2 42.Vxc4, vidíte, že král utíká, bílý má vyhodu, pozor, přesto, že má figuru méně za pěšce, ale má výhodu, protože ten jezdec tu opravdu stojí špatně, ale pozor, ta výhoda je jenom malinká a objektivně je tato pozice remízová. To se ale nestalo a černý zahrál 37...De6 a uvidíte sami, najednou se dostává do prudkého útoku, ten černý.
37...Ve1+ 38.Ka2 De2 39.Vxd5+ Kc6 40.Vc5+ Kb6 41.Dxe2 V1xe2 42.Vxc4+/=
„Je-li král vystaven neustálým šachům a nemůže najít ochranu za svými vlastními figurami, je beznadějně ztracen.“ Laskerův šachový manuál
38.Vxe8?
Zde Laskerovi unikla ještě silnější a přesnější cesta k výhře: 38.Dh2+! Kd7 39.Vxe8 Dxe8 40.Vxd5+ Ke6 41.Dd2 Kf7 42.Vd7++- atd.
38...Dxe8 39.Vxf6+ Kc5??
Steinitz si s těžkou pozicí evidentně neví rady a dělá chybu za chybou. Ještě horší by bylo 39...Ke7?? 40.Dg5+–, ale černý měl hrát 39...Kc7! 40.Dxd5 Dd8 41.Dxc4+ Kb8 42.Df4+ Ka8 43.Vd6+-
Jenom zdánlivě se zdá, že ten král na tom c5 je v pohodě a že má prostě figuru víc. Není to tak, uvidíme sami.
Brání pěšce d5.
39...Kc7 teď bylo mnohem lepší.
40.Dh6!
Ten král by samozřejmě chtěl se dostat na a7, kde by byl, ale vidíte, že nemůže tady přes to pole b6 projít.
40...Ve7?
Mělo urychlit porážku. Lepší by bylo 40...De7! 41.Vf8 Ve6 42.Dd2! a samozřejmě i tak je bílý vyhraný.
Čigorin, to byl velký ruský šachista, zde navrhl 40...De7 místo 40...Ve7, nicméně přišlo by 41.Vf8 Ve6 a teďka přichází ke slovu brilantní taktika, vydíte sami, že věž f8 je tah sebrat toho jezdce a nyní přichází brilatní tah 42.Dd2!využívající slabosti toho krále 42...Dxh7( Kdyby zahrál 42...Dxf8, přišlo by 4.Db4+ no a po ústupu krále vidíte, že visí ta dáma na f8 a bílý by vyhrál.) 42...Vc8+ Vc6 43.Db4+ Kd4 a zase krásná taktika 44.Vxh8! no a ten král dřív či později padne, no a kdyby zahrál 44...Dxh8, opět přichází o dámu, přišlo by 45.Dc3+, musí ustoupit 45...Kc5 46.Dxh8 a bílý tady stojí na výhru s tou dámou.
Čigorin navrhl 40...De7 41.Vf8 Ve6 jako zlepšení, ale v době Fritze není těžké najít správnou odpověď: 42.Dd2! Dxh7 43.Vc8+ Vc6 44.Db4+ Kd4 45.Vxh8! Df7 a bílý má na výběr, zda okamžitě dát šach, nebo pokračovat v honbě za černým králem.
Zdá se, že není nic lepšího.
40... Ve2 41. Dg7 Ve7 42. Dg1+
40...De7 41.Vf8 Ve6 42.Dd2! Dxh7 43.Vc8+! Vc6 44.Vxh8! Df7 45.Vf8! Dd7 46.Db4+ Kd4 47.Vf1!+- a rozdíl v bezpečnosti králů je jasný.
41.Dh2?
.jpg)
Bílý hrozí silným 42.Dd6+ a dalším tahem mat, ale ještě o dost silnější možnost zde byla 41.Dd2! Ve6 42.Vf8!!+-
A opět je to lov na toho krále.
Tento tah je silný, ale bílý zde měl vítězný tah 41.Dd2 s hrozbou 42.Db4+. Například po 41...Db5 42.Df2+ což by vynutilo 42...d4 a po 43.Df5+ a mat dalším tahem. Každopádně i po tahu v partii má bílý lepší pozici. přirozený tah.....
Samozřejmě, pokud 41.Vf8 Vxh7 a vyhrává.
41.Dd2! vyhrává téměř triviálně 41...Dd8 (41...Ve6 42.Vf8) 42.Db4+ Kd4 43.a4!! (43.Vd6+ je více lidské) 43...a5 44.Dd2+ Kc5 45.b4+ axb4 (45...cxb3 46.Dc3#) 46.Df2+ d4 47.Df5+ Dd5 48.Dc8+
41...Dd7??
Tato hrubá chyba v podstatě končí partii. Nutné bylo 41...Ve1+! 42.Ka2 De7!, ale bílý i tak vyhraje koncovku po 43.Df4! De5 44.Dh6! De7
Nyní černý udělal již v prohrané pozici poslední chybu. Houževnatější bylo 41...Dd8 a po 42.Df2 d4 (42...Kb5 43.b3 a ten král prostě za chvilku padne na tom b5, vidíte sami, že obrovská tragédie pro toho černého je, že toho krále nedostal na a8, samozřejmě v rámci této partie.) 43.Df5+, musí představit tu dámu 43...Dd5 44.Dc8+ Kb5, krásný tichý tah 45.Ka2 no a myšlenkou potom b3 no a zmatit potom toho krále, mimochodem tady hrozí i Dxh8, no a pokud by dal 45...c3+, tak přišlo by 46.b3, vidíte, že ten král tady je v matové síti no a bílý vyhraje, hrozí tady třeba i Vf5 nebo spíš může hrozit.
41...Dd8 42.Df2+ d4 (42...Kb5 43.b3!!+–) 43.Df5+ Dd5 44.Dc8+ Kb5 45.Ka2!!+–
Tuto pozici je nesmírně obtížné bránit, tah v partii je prohrávajícím tahem. Mohl se pokusit udržet partii v chodu po 41...Ve6 a tady má bílý několik možností, pole g1 je silné nebo 42.Df2, po kterém by se černý mohl ubránit, ale musel by hrát samé přesné tahy, 42...Kb5 43.Vf8 Ve2 44.Df6 De5, což vede k věčnému šachu, což je asi to nejlepší v co černý může doufat. Je opravdu těžké vinit Steinitze za jeho 41. tah, protože tohle je pozice, kde hrajeme s králem na c5 a bílá má silného, volného pěšce a dámu a věž útočí na vašeho krále, takže je to opravdu těžké. Zde se povedlo Laskerovi najít ty nejlepší možné tahy.
Steinitz však stále hrál na výhru a ve čtyřicátém prvním tahu udělal velkou chybu, přišel o dámu a jezdce nebo věž a krátce nato se vzdal.
Katastrofální. Černý však byl v této situaci pod tlakem časového limitu. Měl zahrát 41...Ve6.
V obtížné pozici černý chybuje. 41... Ve6 42. Df2+ Kb5 43. Vf8, 41... Dd8 42. Dg1+ Kb5 43. a4+ Kxa4 44. Dc5 Ve1+ 45. Ka2 Ra1+ (45... Dxf6 46. b3+ matí ) 46. Kxa1 Dxf6 47. Ka2
41...Ve1+! 42.Ka2 De7! (Hübner) A není jasné, jak bílý může toto vyvrátit. Alespoň Dvoretsky ve své dlouhé analýze to nedokázal.
42.Dg1+!
Tady je okamžitý konec.
Bílý nyní vyhrává.
42...d4
Kdyby šel 42...Kb5, tak je tady dviutahový mat 43.Db6 Ka4 44.Db4#
42...Kb5 by vedlo k matu po 43.Db6+ Ka4 44.Db4 mat.
Pokud by místo toho přišlo 41...Dd8, pak 42.Dg1+ Kb5 43.a4+ a vyhrává ve všech variantách.
43.Dg5+ Dd5 44.Vf5 Dxf5 45.Dxf5+ Kd6 46.Df6+ 1–0
.jpg)
Toto byla krásná, bojovná, tvrdá, velice tvrdá partie. tady na závěr se můžu zeptat. Měl Lasker štěstí? Protože ono se tehdy dost tvrdilo, že ta partie byla se štěstím, že prostě měl štěstí, že ten Steinitz tam prostě udělal nějaké chyby, já to takhle vůbec nevidím, samozřejmě moderní šach to taky takhle vůbec nevidí, naopak, ten Lasker tu partii hrál geniálně, to byl geniální výkon, on dokázal prostě toho Steinitze dostat pod obrovský tlak a nadělit mu spoustu, spoustu problémů na řešení a nebylo v lidských silách a není to ani v dnešní době takovou pozici bránit permanentně přesně třeba jak by to dokázal ten nejlepší stroj v dnešní době, takže to byla brilantní partie Emanuela Laskera, on potom porazil toho Steinitze 10:5, no a stal se druhým šachovým mistrem světa.
Podle mého názoru tato partie nespadá do kategorie „jasné vítězství“ (pro Laskera). Je však otázkou, zda to tak viděl i Steinitz, protože hned následující čtyři partie opět prohrál.
Padá jezdec h8 a pěšec h postoupí do dámy.
Bílý bude mít minimálně o dámu navíc.
Odkazy na předchozí díly seriálu: Díl 0. - teaser - Capablancova noční můra? Jak AI skutečně změnila šachový svět Díl 2: - Geniální buřič, který usměrnil romantický šach a přitom se od něj Morphy učil útočit. Díl 4: - Romantický génius, který ovládl šachový svět |
Díl 7: - Učitel národů, který mohl být králem: Boj klasiky s hypermodernou
Komentáře
Okomentovat